RECENZE: Muzikál Bat Boy v Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Georgina Hagan a Rob Compton v muzikálu Bat Boy v Southwark Playhouse. Foto: Garry Lake Bat Boy

Southwark Playhouse

19. ledna 2015

4 hvězdičky

V divadle Southwark Playhouse je nyní k vidění nastudování kultovního muzikálu Bat Boy The Musical v podání souboru Morphic Graffiti a v režii Lukea Frederickse. Bat Boy je kultovním titulem v pravém slova smyslu a dost možná má nejdále k muzikálu Carousel od dvojice Rodgers a Hammerstein, se kterým Fredericks a Morphic Graffiti loni slavili velké úspěchy.

Inspirováni senzačním příběhem z amerického bulváru napsali Keythe Farley a Brian Flemming bajku v komiksovém stylu. Laurence O’Keefe k ní doplnil texty a hudbu, která si pohrává s nejrůznějšími žánry od gospelu po rap a vše mezi tím i mimo to, přičemž cestou odkazuje na řadu známých muzikálů. Největší úspěch slavil Bat Boy na Off-Broadwayi v roce 2001, i když jeho debut v L.A. na Halloween roku 1997 byl velkolepý. Pro londýnskou sezónu v roce 2004 byl sice přepracován, ale tato produkce se vrací k původní verzi.

Průvodní slovo k nahrávce původního amerického obsazení to vystihuje následovně:

„...V tradici dřívějších dramatiků, kteří měnili historická fakta v tragédii... se autoři Bat Boye odklonili od známých záznamů o svém objektu, aby odhalili hlubší pravdu. Jejich cílem bylo vyprávět příběh, který by pozvedl vědomí národa, i kdyby byl nevěrný faktům zpráv z Weekly World News. Farley a Flemming vystavěli drama, které obsadilo Netopýřího chlapce do role, k níž se zdál být předurčen – do role tragické ústřední postavy, která zoufale touží po přijetí a lásce, nachází obojí na prchavé okamžiky, ale celou dobu se neúprosně řítí k pravdě o svém nesvatém původu, jehož odhalení představuje hrůzu horší než smrt. První část příběhu dává Bat Boyovi to, co se zdá, že potřebuje – rodinu, společnost, romanci, domov. Poté mu druhá část příběhu s krutostí života samotného vše vezme a ponechá mu jen zdrcující poznání, že je tím, čím se my všichni tajně bojíme být.“

Fredericksova ambiciózní a zručná inscenace se rozhodně snaží být věrná této vizi – a daří se jí to obdivuhodně. Stewart Charlesworth vytvořil působivou jeskyni v komiksovém stylu, křiklavou a barevnou; hrací prostory jsou rozděleny do dvou úrovní, přičemž v té horní vytvářejí projekce sérii pozadí a obrazů umocňujících téma. Ve druhém dějství se promítá řada naprosto komických filmů, které doplňují děj – ten s kotětem a banánem mi uvízne v paměti na dlouho. Využití těchto multimediálních doplňků vyprávění nesmírně pomáhá.

Vše na scéně je surrealistické a nápadité (dokonce i interiér pseudo-předměstského domu má v sobě nádech sitcomu) a pomáhá to divákově představivosti dostat se do správné sféry. Viděno jedním pohledem, scéna by mohla být dílem teenagera, který si vytváří svůj vlastní fiktivní svět, kde se dějí exotické věci; kde se hrůzy dospívání mohou odehrávat způsoby, které uvolňují bolest.

Kostýmy od Charleswortha tomuto fantasknímu pojetí také pomáhají. Jsou barevné a nevkusné tam, kde mají být (obrozenecký kazatel, Matka příroda, venkovské karikatury), a realistické a lehce ve stylu seriálu Happy Days jinde (rodina, která se ujme Bat Boye a pojmenuje ho Edgar). Je to chytrá a opojná směsice, která drží bláznivost zápletky v popředí, čímž zdůrazňuje podvratná témata izolace, jinakosti a přijetí. Špatné paruky u barevnějších postav také pomáhají podtrhnout nereálnost dění, což je detail, který mi přišel geniální.

Je zajímavé si všimnout, že Bat Boy měl premiéru dvě desetiletí po Sloním muži – sdílejí podobná témata a základní otázky, ale způsob vyjádření a zdůraznění těchto témat nemůže být odlišnější. Přesto jsou oba velmi, velmi působivé. A myšlenky, které přinášejí, je třeba připomínat i dnes, po dalších (téměř) dvou desetiletích, stejně jako v době jejich premiér.

Úspěch kusu, bez ohledu na to, jak dobře režisér show rozumí, nebo jak skvěle a s vervou hraje orchestr (zde pod vedením hudebního ředitele Marka Crosslanda a nadaného malého ansámblu) či zda je obsazení prvotřídní, závisí na ústředním výkonu Edgara, Netopýřího chlapce. Je nezbytné, aby byl Edgar skutečný, a přitom snový; napůl člověk, napůl netopýr, odmítnut civilizací, ponechán vyrůst v izolaci, temnotě a divokém strachu. Je jakousi mutací nebo možná přesněji ztělesněním toho, čím bychom mohli být my všichni bez lásky, vzdělání, péče a integrované společnosti.

Při prvním setkání se Bat Boy zdá být jen něčím víc než nepříčetným monstrem, zmutovaným zvířetem, které by se mělo utratit, které by mohlo způsobit mor nebo vraždu, pokud se nenechá pod kontrolou. Ale je tu i něco jiného – zoufalá touha být viděn, mít kontakt s ostatními. Později, poté co se mu dostalo vzdělání (sláva BBC!), si Edgar užívá nově nabytou normalitu a chce jen zapadnout. Ale způsob, jakým s ním zachází komunita, v níž se ocitl, v momentech stresu nebo hněvu probouzí jeho dřívější přirozenost. Tyto momenty relapsu nakonec stojí Edgara všechno.

Společnost vytvoří problém, odsoudí ho, rýpe do něj, dokud nekousne, a pak ho se samolibou radostí uloví. Některé alžbětinské tragédie stojí na méně upřímném a hlubokém materiálu.

Rob Compton je v titulní roli naprosto pozoruhodný. Bolest, hněv a strach, které vyjadřuje hrdelními výkřiky v kombinaci s tím, jak využívá své téměř zcela nahé tělo, aby přesně definoval, jak instinktivní, ostražitou a zvířecí existenci mu život v podzemních jeskyních vnutil, je úchvatné sledovat. Jeho postup jednotlivými fázemi, které značí jeho přeměnu v Edgara – zavření do klece, vzdělávání a trénink, nalezení Boha, zamilování se – je vykreslen s pečlivostí a citem pro detail: každý okamžik je naprosto uvěřitelný. Jeho maska je zároveň jemná i nápadná; vzácný, ale naprosto zdařilý počin.

Jeho vztahy s rodinou Parkerových jsou vykresleny jasně a vskutku krásně. Compton neúnavně pracuje na zobrazení vnitřních i vnějších pocitů této nejsložitější z postav. Naštěstí umí i skvěle zpívat, takže v technických nárocích partitury nijak nezaostává. Comptonův Edgar je vynikající v každém ohledu.

Lauren Ward nebyla nikdy lepší než zde v roli Meredith, dokonalé americké předměstské hospodyňky a matky. Zpívá a hraje s precizností a vervou, přičemž každá chvíle a nota se počítá pro postavu, která má podobně jako Edgar převrácený svět, nachází radost a vzápětí je jí vytržena z rukou. Její výkon v Three Bedroom House dovedně ilustroval vnitřní konflikty, jimiž Meredith trpí, a okamžik jejího velkého, osobního a nakonec katastrofálního odhalení je podán s ohromným citem. Je to velmi jemný výkon plný grácie a naprostého přesvědčení.

Jako Dr. Parker je Matthew White v úžasné formě v roli této postavy typu Jekylla a Hydea, která se zoufale snaží utajit hříchy své minulosti – tak zoufale, že se dopustí chladnokrevné vraždy a svede ji na Edgara. White je radost sledovat: v jednu chvíli působí jako Fred MacMurray ze seriálu My Three Sons, v další by mohl směle konkurovat Lonu Chaneymu. Proměnlivý, ale naprosto přesný, White navíc zpívá s krásnou linkou a umí i tančit. Další bezchybný výkon.

Georgina Hagen doplňuje ústřední kvarteto jako Shelley Parker, teenagerka, která je ztracená, než potká Edgara (v tom smyslu, že chce potěšit místního fešáka, sexuálně i jakkoliv jinak), a která je Edgarovou výchovou transformována téměř stejně jako on sám. Ztrácí svou dravost a vyvíjí se v ní skutečné pochopení lásky. Je to jemný a pečlivě promyšlený výkon od Hagen, další všestranné umělkyně, jejíž hlas je radost poslouchat, zejména v číslech s Comptonem a Ward.

Zbytek obsazení je vynikající a všichni umí skvěle zpívat, hrát více postav s dobrým komickým i dramatickým účinkem a s nadšením a radostí předvádět choreografii Joeyho McKneelyho (která není vždy tak nápaditá, jak by bylo žádoucí, ale většinou je svérázná a zábavná). Go-go tanečníky v senzačním čísle Matky přírody „Children Children“ v podání Nolana Frederickse musíte vidět, abyste uvěřili.

Simon Bailey v zářivě žlutém obleku, který by vnesl nebeské světlo i do té nejtemnější škvíry, si náramně užívá roli reverenda Hightowera a zpívá se správnou dávkou sebestředného zápalu. Obzvláště dobrý je Russell Wilcox v roli jediné „normální“ postavy kusu, zmateného, ale dobrosrdečného šerifa, který na celou situaci prostě nestačí. Wilcox poskytuje nezbytný kontrast v moři excentricity.

Nicméně...

Zvukař Mike Thacker téměř vlastnoručně kazí vynikající práci všech ostatních zúčastněných. Hladina zvuku je až příliš vysoká, v takovém prostoru naprosto zbytečně ohlušující. I mix je zcela špatně. Nejde jen o hlasitost, ale o vyváženost a smysl. Často je ta zvuková masa nesrozumitelná a texty písní mizí v útrobách sžíravého, neúprosného hluku. To je třeba napravit okamžitě, protože právě zvukový design ubírá na kráse jinak zářivému klenotu inscenace.

Až bude zvuk vyřešen tak, aby si diváci mohli plně vychutnat umění herců, mohla by to být inscenace, která se bude hrát stále dokola, dočká se přenesení na jiné scény i turné. Ukazuje totiž muzikálovou formu dovedenou až na hranu a to, jak odměňující takový zážitek může být.

Muzikál Bat Boy se v Southwark Playhouse hraje do 31. ledna.