RECENZE: Game Theory, Tristan Bates Theatre ✭✭✭

Teresa, Emma a Charlie. Foto: Camilla Whitehill Game Theory

1. dubna 2015

Tristan Bates Theatre

3 hvězdičky

Recenzuje James Garden

V dnes již poněkud zapadlém romantickém snímku „Podoby lásky“ z roku 1998 s Angelinou Jolie zazní věta: „Mluvit o lásce je jako tancovat o architektuře.“ Ačkoliv je nepravděpodobné, že by autorka hry Game Theory Odessa Celt tento film (který v době vrcholící mánie kolem Akt X lákal především na Gillian Anderson) viděla, jde o slova, která by si měl vzít k srdci každý dramatik, jenž se vydá na cestu divadla jakožto platformy pro veřejnou debatu.

Game Theory, divadelní diptych uváděný v Tristan Bates Theatre, nastoluje zásadní otázky o etice hymenoplastiky a sekvenování genomu novorozenců. Lidský rozměr postav se zde však bohužel občas vytrácí v záplavě rétoriky.

První hra, Membrane, vypráví příběh dvou bývalých milenců – on je uznávaným soukromým plastickým chirurgem, ona hluboce věřící muslimkou, která chce o svatební noci působit jako panna. Scéna je tak připravena pro klasický střet východních a západních hodnot.

Zdá se však, že to je vše, co dostaneme.

Navzdory přesvědčivému herectví Andrewa Pugsleyho a Nadii Shash (doplněných Georginou Blackledge v roli manželky přednášející v intermezzu) působí kus dojmem, že debata dostala přednost před samotným dějem. Divadlo má sice pracovat s vypjatým jazykem, zde ale některé dialogy působí nuceně. Romantická minulost postav je do textu naroubována jen proto, aby vyvolala drama tam, kde by ho jinak bylo poskrovnu. Právě zde narážíme na ono „tancování o architektuře“ – moment, kdy postavy odhalují svou společnou historii, působí uměle.

Strukturálně však hra přichází s povedeným prvkem v podobě přednášky lékařovy manželky. Je to půvabný moment, kdy text přestane dominovat a dovolí divákovi, aby si významy vyvodil sám.

Druhá hra, Mutiny, trpí opačným problémem.

Otázka sekvenování genomu novorozenců je dnes realitou – služby jsou dostupné soukromě a levně. Stačí krátké hledání na Googlu nebo poslech populárních podcastů a narazíte na reklamu na služby typu „23andMe“, které testují dědičné vady či genetická rizika. Cena je relativně nízká – přibližně 125 liber. Test se provádí doma ze slin. Jistě, nejde o službu výhradně pro novorozence, ale není těžké si představit rodiče, kteří si sadu pořídí po návratu z porodnice – nebo možná jeden z nich, k šoku toho druhého.

V tomto kontextu působí Mutiny trochu hluše. Dilema mezi soukromým sektorem a NHS se zdá bezpředmětné, když uvážíme, že „levná“ cena v rámci NHS zmiňovaná otcem je jen o 25 liber nižší než skutečná cena na trhu – a reálné domácí testy jsou sedmkrát levnější než fiktivní soukromá nabídka ve hře. Paradoxně však reakce postav na svět, v němž se nacházejí, působí mnohem autentičtěji. Rodiče reagují na události kolem sebe a tím odhalují své nitro, místo aby nám neustále jen říkali, kým jsou a co cítí.

Možná i proto jsou výkony Andrewa Puglseyho a Georginy Blackledge v této části diptychu nejen velmi dobré, ale o poznání silnější než v Membrane. Dostávají prostor své role prožít, nejen odříkat. Podobně i Nadia Shash, jejíž didaktičnost v první části v roli ženy prahnoucí po panenské nevinnosti nebyla zcela uvěřitelná, vnáší v Mutiny do relativně malé role zdravotní sestry barvy, nuance a mimořádnou energii.

Samotná produkce je velmi promyšlená – scénografka Fi Russell a osvětlovač Matthew Swithinbank odvedli skvělou a citlivou práci. Zvukový design Matthewa Wilkinsona je příjemně nevtíravý a výborně dokresluje svět hry.

Celkově zanechává Game Theory v divákovi mnohem více otázek než odpovědí. Ty se však bohužel týkají spíše formy a struktury představení než témat, o kterých se snaží polemizovat.

Game Theory se uvádí do 18. dubna 2015 v Tristan Bates Theatre