RECENZE: Water for Elephants, Imperial Theatre, Broadway ✭✭✭

Ray Rackham recenzuje nový muzikál Water For Elephants (Voda pro slony), který se právě hraje v divadle Imperial na Broadwayi.

Foto: Murphy Made

Water For Elephants

Imperial Theatre

3 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

S hudbou sedmičlenného kolektivu PigPen Theatre, libretem Ricka Elice, režií Jessiky Stone a přemírou cirkusového umění od talentované Shany Carroll je Water for Elephants kouzelným a velkolepým novým muzikálem. Ne vždy však zcela ví, co patří do manéže a co by mělo zůstat spíše v ústraní jako vedlejší atrakce.

Letošní sezónu by si člověk mohl splést markýzy na 45. západní ulici s filmovými ateliéry, jelikož Water for Elephants doplňuje řadu muzikálových premiér, které se vyrojily v průběhu března a dubna. Jde o druhý případ adaptace knihy přes film až k muzikálu (jen o pár dní dříve se přes ulici otevřel „The Notebook“ a „The Outsiders“ jsou stále v předpremiérách). Water for Elephants představuje nápaditou podívanou plnou nevinného úžasu, která umně balancuje na vysokém laně mezi vyprávěním a pohádkou.

Foto: Murphy Made

Příběh je prostý a skromný; šarmantní starý pán (úžasně nostalgický Gregg Edelman) se vrací k cirkusu a vzpomíná na svou minulost z dob hospodářské krize. Tehdy utekl před zdrcující rodinnou tragédií (která je nádherně zinscenována v jedné z mnoha stylizovaných retrospektivních scén) a před desítkami let se přidal k manéži. Následuje klasický příběh o tom, jak kluk (Grant Gustin jako Jake s výborným hlasem) potká holku (Isabelle McCalla jako Marlena, zářivá hvězda souboru). Tito nešťastní milenci k sobě najdou cestu během péče o zvířata (jsme přece u cirkusu) a dívka je shodou okolností vdaná za poněkud sociopatického principála Augusta (v podání lahodně ničemného Paula Alexandera Nolana). Vše směřuje k nějaké formě katastrofy – ať už manželské, obrazné či doslovné – a díky zmínkám o splašeném stádě hned v úvodu show do sebe dílky skládačky začnou brzy zapadat.

Zatímco příběh je v rámci broadwayské tvorby poměrně předvídatelný, míra uměleckého zpracování je ohromující. Designér projekcí David Bengali vytváří neustále se měnící panorama mraků v jantarových odstínech a pronikavých purpurových hvězd, které dílo pevně zasazují do světa majestátní Americany. Kostýmy Davida Israela Reynosa skvěle evokují éru i téma, přesto působí svěže, jako by zesnulá Iris Apfel dostala za úkol vybarvit sépiové fotografie cirkusu Barnum & Baileys. Náznaková scéna Takeshiho Katy je vyšperkována padákovým hedvábím, lany, lešením a hrazdami; to vše s velkým efektem využívá talentovaný tým akrobatů a gymnastů, kteří se plynule propojují s broadwayskými herci a vytvářejí působivou cirkusovou partu. Chytrý design se vztahuje i na uhrančivé abstraktní loutky (Ray Wetmore, JR Goodman a Camille Lebarre). Zvláštní uznání si zaslouží akrobat Antoine Boissereau, který pomocí náznakové koňské hlavy, hřívy a úchvatné vzdušné akrobacie na šálách vytvořil srdceryvný portrét zvířete na konci sil.

Foto: Murphy Made

Ne všechno však funguje. Na produkci, která je tak progresivní v designu, je obsahově bohužel velmi tradiční. Pomineme-li téměř nevyhnutelnou berličku „vypravěče vzpomínajícího na minulost“, strukturálně působí kus až ironicky jako revival ze staré školy. „Squeaky Wheel“ – nepatřičná komediální píseň odkazující na „You Gotta Get a Gimmick“ – je skvěle zazpívaná (Sara Gettelfinger, Stan Brown a Joe De Paul), ale nedaří se jí vyvolat smích. Taneční čísla celého souboru, vedená Gustinem nebo Nolanem, až děsivě připomínají klasické kousky ve stylu „State Fair“ nebo „Destry Rides Again“. Je zajímavé, že nejsilnějšími hudebními momenty show jsou ty, které vybočují ze struktury a kloní se k soundtracku na pomezí country-rocku a bluegrassu. „Easy Now“ dává McCalla prostor zazářit hned v prvním dějství; „What Do You Do“ je krásný duet hlavních hrdinů a finále „I Choose The Ride“ v podání celého souboru je skutečným zážitkem.

Naneštěstí nejslabším momentem představení, které je místy umělecky zahlcující, je odhalení slonice Rosie. Zatímco ostatní loutky jsou abstraktní a přiznaně spojené s performerem, Rosie má blíže k panu Snuffleupagusovi ze Sezamové ulice než k ostatním precizně navrženým loutkám. Tento nepříjemný nesoulad je umocněn tím, že až do jejího úplného odhalení jsme viděli jen fragmenty jejího těla (tu chobot, tam nohu, mistrovsky vedené Caroline Kane), které byly v souladu s ostatními loutkami. Výsledek připomíná spíše dětské maškary než velkolepého Válečného koně.

Se strukturou, která se občas tluče s inovativním stylem vyprávění a jen občasnými záblesky geniality v hudbě, může Water for Elephants v sezóně nabité novými muzikály bojovat o své místo. Nicméně je zde mnoho věcí k potěšení, a především ten nejpracovitější a skvěle sehraný ansámbl multitalentovaných umělců, jaký momentálně na Broadwayi uvidíte. Běžte se podívat, budete se bavit!