RECENZE: The Gruffalo (Guffalo), Lyric Theatre ✭✭✭✭

Gruffalo. Ellie Bell, Timothy Richley a Owen Guerin. Gruffalo

Lyric Theatre

04/07/15

4 Hvězdičky

Rezervovat vstupenky Na konci tohoto obnoveného uvedení Gruffala se mě osmiletá dívenka sedící vedle mě, která si všimla mého bloku a tužky, dotkla na paži a vážně prohlásila: „Myslím, že to bylo moc dobré. Napíšete to tam?“ A tak píšu... a skoro mě láká u toho recenzi utnout. Protože pokud byla její věková skupina spokojená – a soudě podle bouřlivého potlesku rozhodně byla – co víc je třeba dodávat? Nicméně recenze musí, v dobrém i zlém, zprostředkovat atmosféru onoho zážitku a v tomto případě zhodnotit, jak se toto hojně uváděné představení dočkalo aktualizace ve své nejnovější podobě v nablýskaném, pudrově růžovém interiéru divadla Lyric. Tam zůstane až do ledna, než se vydá na další turné po Velké Británii. Gruffalo je tu s námi už od roku 1999 a první divadelní adaptace přišla jen o dva roky později. Velmi rychle se z něj stal fenomén, ať už jako pohádka před spaním, která přináší klid dětem a úlevu rodičům, nebo jako animovaný film a divadelní hit, který překonal hranice kultur i kontinentů. Stojí za to se na chvíli zastavit a zeptat se proč. Některým pohádkám se daří díky brilantnímu psaní, které v představivosti bez námahy vyvolává fantazijní svět. To však není tento případ – text originálu byl v podstatě dost plochý a bez ambicí. Místo toho tu máme příklad žánru, který nechává čtenáře (a zdejší publikum) odpracovat většinu věcí za něj. Dlouho odkládaný příchod Gruffala nutí mysl každého z nás poskládat dohromady dlouhý seznam děsivých vlastností, které toto stvoření tvoří. Takže ve chvíli, kdy se objeví, jsme už sami „přenastaveni“ tak, aby na nás udělal dojem. Využity jsou všechny obvyklé spouštěče napětí... hrozba temného lesa, odvážná a zranitelná myška, kterou vede jen její „oříšková mapa“ a která pak díky svému důvtipu odrazí celou škálu predátorů a hrozeb, které cestou potká... to vše je důvěrně známé území z antologie dětské literatury. Je to však hrozba neznámého, co pohání příběh kupředu, spolu s mravoučným ponaučením, že člověk by si měl dávat pozor na to, co si přeje: vymyšlený Gruffalo se nakonec obrátí proti myšce stejně jako dravci v lese. Neměli bychom zapomínat ani na to, že úspěch původního příběhu je stejně tak vizuální jako verbální – ilustrace Axela Schefflera udávají tón celému vyprávění a určují vizuální podobu všech následných adaptací. Právě díky němu se Gruffalův hrozivý vzhled už od prvního okamžiku jeví spíše laskavě a svérázně než nebezpečně. To víc než cokoli jiného nastoluje správnou rovnováhu mezi tajemstvím a hrůzou na straně jedné a skrytou něhou za hrozivou maskou na straně druhé. Mladá představivost vyživovaná Kráskou a zvířetem a dalšími bajkami pak odvede zbytek práce. Tato strategie je stará jako Ezop, ale klíčové je, že využívá moderní média k oslovení mladého publika.

Tato nová inscenace má mnoho předností. Tall Stories, tvůrčí tým stojící za tímto obnoveným nastudováním, má za sebou působivé výsledky v adaptování dětské literatury pro jeviště a jejich kvality jsou zde velmi patrné. Všechny scény překypují dynamickým pohybem, díky čemuž je stále na co se dívat, i když se toho ve skutečnosti děje málo (byť se toho samozřejmě hodně schyluje). Všichni dravci, ať už liška, sova nebo had, se fyzicky zapojují do interakce s myškou a vypravěčem, takže člověk často zapomene, že jsou na jevišti jen tři herci. Dynamika pohybu se navíc rozšiřuje na odhodlanou snahu bourat „čtvrtou stěnu“ a zapojit diváky v té nejlepší tradici britské pantomimy. Ke konci představení nastane krásný moment, kdy Gruffalo vtrhne do hlediště a vyzývá publikum, aby zachránilo „chudáka neškodného Gruffala“. Kdo ví, možná jsou v předních řadách děti, které budou jednou svou lásku k divadlu datovat právě od tohoto speciálního okamžiku? Pochvalu si zaslouží i kostýmy, zejména Gruffalův oblek, který je tak trochu zázrakem krejčovského umění.

Pár aspektů však přesto zklame. Nová scéna je sice funkční, flexibilní a nabízí spoustu příležitostí k mizení a objevování, ale ve skutečnosti jde o sérii doslovných posuvných kulis, kterým se nedaří navodit jakoukoli lesní atmosféru. Před pár lety jsem byl v Peckhamu na nízkorozpočtovém představení Jeníčka a Mařenky, které dosáhlo mnohem věrnějšího efektu jednoduše tím, že ze stropu viselo obrovské množství zelených třásní... jejich mihotání a šustění pak udělalo zbytek práce. Škoda je také to, že hudební čísla jen málokdy překročí hranici průměru. Opět platí, že řemeslo je naprosto funkční a profesionální. Přímočaré melodie umožňují hercům odříkat spoustu textu a vytvářejí snadná opakování, do kterých se diváci mohou snadno zapojit. Zdá se to však jako trochu promarněná příležitost nevyužít hudbu více k prozkoumání jemnějších a dojemnějších stránek příběhu.

Tři role jsou obsazovány z okruhu šesti herců a všechny party byly odehrány více než kompetentně. Ellie Bell v roli Myšky začala trochu pomaleji a zpočátku nedokázala upoutat pozornost diváků, i když vinu na tom nesl částečně i plochý text v úvodu. Svoji roli však skvěle rozvinula v konfrontacích s dravci, kde projevila vtip a živelnost, kterou postava vyžaduje. Owen Guerin skloubil roli Gruffala s nelehkou kombinací vedlejších postav v úvodních scénách. Gruffalovi dodal robustní charisma vyvážené nenuceným šarmem a v ostatních rolích předvedl talentované imitátorství. Nejtěžší role, které nabízejí největší prostor pro vývoj postavy, ztvárnil Timothy Richey, a to s elegancí a chutí. Právě do těchto rolí lze vkládat různé úrovně humoru a interních vtipů, které osloví dospělé v publiku stejně jako děti. V mnoha ohledech má nejvíce práce a rozhodně největší počet rychlých převleků. Z hlediska vtipu a pohybu byl nejúspěšnější jako had... tak trochu vlnící se španělský tanečník a tak trochu vychytralý svůdce v linii sahající od Miltonova ztraceného ráje až k samotnému Edenu.

Matilda to sice není – původní předloha i adaptace jsou ve srovnání s provokativními a vrstevnatými díly Roalda Dahla a jeho pozdějších adaptátorů poněkud skromným soustem. Ale ve svých vlastních mantinelech toto představení dosahuje přesně toho, co si předsevzalo, a plně si zaslouží uznání recenzentů, ať už je jim osm nebo osmdesát. Gruffalo se hraje v Lyric Theatre na Shaftesbury Avenue do 6. září 2015