MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ MUZIKÁLY – Paul T Davies

Hlasování v naší anketě o 100 nejlepších muzikálů končí už v neděli večer v 23:50. Požádali jsme několik našich recenzentů, aby se s námi podělili o své postřehy ke svým oblíbeným dílům.

Paul T Davies, který se právě vrátil z festivalu v Edinburghu, nám poslal své zamyšlení:

„Dlouho mi trvalo, než jsem muzikálům přišel na chuť. Když jsem vyrůstal, znal jsem je jen díky mámině zálibě v amerických filmových verzích; do skutečného divadla jsme nikdy nechodili. Některé z těch filmů jsou sice klasika, ale já je nesnášel! Přeslazené a cukrkandlové, kluk vždycky dostal holku a celé mi to přišlo strašně umělé. Možná to není populární názor, ale nemůžu vystát Za zvuků hudby – co na tom všichni vidíte? Na tomhle muzikálu je nejvíc iritující, že i když ho nenávidíte, znáte každou písničku. Jedna vám teď zní v hlavě, že? Sakra, mně taky! Budu si muset pustit Led Zeppelin, abych to vyhnal – co takhle Climb Every Stairway to Heaven? Oči mi otevřeli až Blood Brothers (Pokrevní bratři). A nebyla to ani verze z West Endu, kterou jsem nakonec viděl aspoň čtyřikrát, ale skvělá inscenace v Sherman Theatre v Cardiffu, na kterou mě vlekli násilím... bylo to tak před třiceti lety? Konečně tu byl muzikál o dělnické třídě, který mluvil jazykem mého dětství, u kterého jsem se nahlas smál a který – co je hlavní – neměl šťastný konec. Z klavírního úvodu k Tell Me It’s Not True mi pořád běhá mráz po zádech. Brzy poté následovala úžasná ochotnická produkce Sweeneyho Todda, a když jsem se zamiloval do West Side Story, došlo mi, čím to je. Mrtvolami. Dejte mi muzikál, kde se to na konci hemží mrtvolami, a budu spokojený. Bídníci – sem s nimi, chci slyšet lid zpívat. V Sondheimových Assassins jsou dokonce... vrahové. Samozřejmě, s přibývajícími lety ta moje gotická část duše trochu vyměkla. Hairspray, Producenti, Billy Elliot a mnozí další mě hřejí u srdce a z divadla odcházím s širokým úsměvem. Pořád mám ale slabost pro věci, které by se daly nazvat ‚náročnými‘. The Last Five Years mě nechává chladným, ti egocentričtí hrdinové jsou mi ukradení, ale The Scottsboro Boys je zdrcující a nezapomenutelný zážitek. To si raději kdykoliv dám Probuzení jara než Oklahomu!“

Sdílený smutek je poloviční smutek, takže pokud dáváte přednost drsné realitě před vysokými kopy a studeným mrtvým dlaním před těmi jazzovými, dejte mi vědět! Můžeme plakat a utápět se v tom společně!“

HLASUJTE NYNÍ V ANKETĚ O 100 NEJLEPŠÍCH MUZIKÁLŮ