RECENZE: Musik, Leicester Square Theatre, Londýn ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Frances Barberovou v inscenaci Musik autorů Pet Shop Boys a Jonathana Harveyho, která se právě hraje v londýnském Leicester Square Theatre.

Frances Barber v inscenaci Musik.

Musik, Leicester Square Theatre, 11. února 2020 5 hvězdiček Rezervovat vstupenky Pořádný nálet z bohémských kruhů, který vymetá samolibé a spokojené měšťáky z jejich plyšových sedadel přímo do kokainem nasáklých a zběsilých vzpomínek na jednu vyhaslou, rádoby ikonu.  Tak by se dala shrnout tato kuriozita: hodinová stand-up show pro přední herečku – vynikající Frances Barberovou – která dává co proto světu, jenž jí soustavně odmítá vzdát náležitý hold. Zdá se to být celé věky, co se dramatik Jonathan Harvey spojil s dvojicí popových hudebníků, kteří si – jak už to u lidí z této branže bývá – usmysleli, že by mohli uspět i v „serióznějším“ světě muzikálového divadla.  Výsledkem byl muzikál „Closer To Heaven“ (nedávno obnovený v Above The Stag), který v Arts Theatre zažil fascinující sérii představení, milovaných zbožňujícími fanoušky (ke kterým se hrdě hlásím) a obávaných některými nechápavými kritiky.  V hlavní roli tehdy naše Frankie zářila jako rozžhavený sklad plný římanek v klíčové úloze hostesky nočního klubu a „divy scény“ Billie Trix. O devatenáct let později je zpět, časem téměř nezměněná, snad jen o to dravější a nekompromisnější, ve své one-woman show. Ta je fiktivní autobiografickou procházkou jejím repertoárem písní od Pet Shop Boys – většinou jde o nově vytvořené kousky napsané přímo pro tento večer, ale pár se jich (včetně strhující rock'n'rollové hymny „Friendly Fire“) vrací z původní produkce.  Zásadní rozdíl u těchto čísel je v tom, že to nejsou jen popové písně: tak sice „znějí“, ale ve skutečnosti jsou úzce provázány s dějem.  I když jsou o něčem tak „triviálním“ a „postradatelném“, jako je polévka (v plechovce). Ano, tohle je show, kde se vyplatí být kultivovaný a skutečně se orientovat v hlavních hráčích západní popkultury; od Sartra po Warhola, od Dalího po Madonnu – jména v tomhle hlučném monologu padají jako kuželky a každý z nich prý ukradl La Trix něco zásadního pro svou existenci a kultovní status.  Volba místa konání je však záměrně laciná a ošuntělá, což trochu sráží lesk jejích nároků na slávu: poněkud zastaralý prostor Leicester Square Theatre zde více než kdy jindy připomíná ten typ nevkusného klubu, v němž jsou Trix a jí podobní nejvíce – a dost možná jedině – doma. Provázání hudby a vyprávění – v kombinaci s neustále se měnícími vizuály od Milk Media – je zde v mnoha ohledech zvládnuto lépe než v „Closer“: režisér Josh Seymour se s lehkostí přenáší z jednoho momentu do druhého, za přispění obratné choreografie Anthonyho Whitemana.  Scéna Lee Newbyho trefně evokuje aranžmá „stolička a stolek s pitím“ typické pro podobná sólová vystoupení, doplněné o švihácký kostým pro Barberovou a nápadité osvětlení Davida Platera.  Zvuk od Ferguse O'Harea je čistý jako zvon (a to jsem seděl prakticky až vzadu v tom dlouhém, širokém a plochém hledišti). Přesto má člověk pocit, že to není úplné.  Je tu dost prvků, které vás navnadí, fascinují a provokují, ale celé to působí jen jako dlouhá předehra plná popichování, která nikdy úplně nepřejde do plnohodnotné akce.  Představení končí a my toužíme vědět, co bude dál.  Kde je druhé dějství?  Možná v její šatně, v restauraci, v klubu, v baru, nebo dokonce „doma“?  Tato show si vyloženě říká o víc.  Harveyho vtipy jsou skvělé, Barberová je podává naprosto přesně a písně PSB zpívá, jako by byly napsány přímo pro ni: a ony také byly.  Přesto to působí jen jako skvělý předkrm – pořádný šťavnatý kus filet mignon – ale kde je příloha?  A kde je dezert? Možná...  už se na tom pracuje?  Kdo ví?  Ke všem drbům týkajícím se výše uvedeného budeme přistupovat s maximální úctou... a naprostou indiskrétností. Do 1. března 2020 REZERVOVAT VSTUPENKY NA MUSIK