RECENZE: Stray Dogs, Park Theatre 90 Londýn ✭✭

Julian Eaves recenzuje světovou premiéru hry Stray Dogs z dílny ansámblu Dead Letter Perfect, která se právě hraje v londýnském Park Theatre.

Ian Redford (Josif Stalin) a Olivia Olsen (Anna Achmatovová). Foto: Nick Rutter Stray Dogs

Park Theatre 90

15. listopadu 2019

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Zdá se, že londýnská divadelní scéna je momentálně přeplněná sebestřednými projekty – jak příznačné pro současnou politickou situaci.  A tady máme další!  Hnací silou celého podniku je ego Olivie Olsen, která hru napsala i v ní účinkuje – jako jediná z celého souboru má navíc fotku na letáku, plakátu i v programu. Podařilo se jí také přesvědčit divadlo Park Theatre, aby ji představilo v celé její kráse.

Ben Porter jako Isaiah Berlin. Foto: Nick Rutter

Ostentativně jde o hru o sovětské básnířce Anně Achmatovové a jejím bouřlivém vztahu s Josifem Stalinem. Ten poté, co zlikvidoval všechny významné vlastenecké vypravěče své doby, zjistil, že má demoralizovaný lid, který potřebuje povzbudit, aby mohl vést Velkou vlasteneckou válku proti jeho tehdejšímu nepříteli-příteli-nepříteli, nacistickému Německu.  Poté, co jí zavraždil manžela, využil Stalin jejího uvězněného syna jako návnadu, aby ji přiměl ke spolupráci. Kdykoli vybočila z řady, pokračoval v této hře na kočku a myš, občas ji nechal věřit, že syn je po smrti, jen aby ji znovu donutil k poslušnosti.  Je to silný příběh o diktátorovi a umělci – motiv, který byl zpracován mnohokrát a nepochybně se bude vracet i nadále.  Stalin jako dramatický subjekt je sázka na jistotu a i zde, jako už tolikrát, funguje skvěle, zejména díky vynikajícímu ztvárnění Iana Redforda (což je jediný důvod, proč byste si tuto inscenaci měli zajít prohlédnout).

Redford využívá svůj nástroj – medvědí postavu a úžasně variabilní, expresivní hlas – na maximum. Ovládne každý kout malého studiového prostoru v zadní části divadla, aniž by jeho výkon působil přehnaně.  Stejně tak mistrně zvládá i napjaté ticho a mrazivou vyrovnanost, přičemž každé jeho gesto je propočítáno pro co největší efekt.  Sledovat a poslouchat ho je radost, ovšem o to smutnější je pohled na to, jak převyšuje ostatní dva aktéry.  Ben Porter byl v jiných rolích mnohem lepší než zde jako nevýrazný Isaiah Berlin, o němž máme věřit, že se vrací do Ruska za ženou, kterou kdysi miloval... ano, hádáte správně, za věčně důležitou Olsenovou.  Totiž Achmatovovou.

Olivia Olsen (Anna Achmatovová) a Ben Porter (Isaiah Berlin). Foto: Nick Rutter Co se týče hlavní hvězdy, podává monotónně upjatý výkon v roli, kterou pro spisovatelku sama uvařila: v každém ohledu působí jako asexuální „modrá punčocha“. Když Stalin předčítá seznam jejích milenců, posloucháme s naprostou nedůvěrou; v jinou chvíli ji dokonce počastuje vulgárním výrazem.  Pokud cítíte neodolatelnou potřebu vidět další ženu v roli mučednice a onucí, pospěšte si do Parku pro tuto pochybnou zkušenost.  Olsenová se zde bohužel projevuje nejen jako průměrná herečka, ale potvrzuje se i jako vcelku neschopná dramatička.  Scény se Stalinem jsou sice nejsilnější, ale člověk se neubrání pocitu, že je to hlavně zásluha skvělého Redforda (a pomoci Petera Wrighta se scénářem).  Scény bez diktátora jsou však natolik ploché a postrádají divadelní fantazii, že je až s podivem, že je divadlo Park uznalo za hodné uvedení.  Pokud skutečně potřebujeme dobrou hru o vztazích autokratů k lidu, pak raději oprášit Corneille: nikdo to neumí lépe.

V programu Olsenová děkuje mnoha lidem, včetně producenta Antonyho Edena za to, že „každou výzvu přijímá s nepřekonatelnou obratností“.  Hmm.  Ve svém krátkém textu v programu píše i další zvláštnosti: „Stray Dogs je kvintesence: podstata, teze a vlastnosti tří lidí založené na rešerších převedených do divadelního vyprávění.“  Pokud jsou její scénáře psány s tak bizarní gramatikou a interpunkcí, občas bych byl v úzkých, co tím chtěla básnířka říci.

Režisér Robin Herford dělá co může, aby nedostatky v textu zamaskoval.  Očividně je mu nejlépe, když má k ruce skutečně dobrého herce, jako je Redford, a naopak si neví rady s vedením Olsenové a v tomto kusu strnulého Portera.  Velkou oporou mu je osvětlení Clancyho Flynna – jedna z mála věcí v produkci, která dává strukturní smysl.  Paul Colwell vytvořil zajímavou, i když ne vždy funkční scénu; jeho kostýmy dopadly lépe – zejména co se týče Olsenové v úzkých modrých šatech – i když pravdou je, že kdyby nějaký text potřeboval „modrou tužku“ na proškrtání, byl by to ten její.  Ambientní zvuk Harryho Johnsona je dokonalý, mísí ruchy tehdejšího světa s povznášející hudbou, která se rodila navzdory represivnímu režimu.

Celkově vzato, po skončení „Stray Dogs“ (Toulavých psů) jsem měl chuť na nějakého skutečného psa – za účelem terapeutického pohlazení.

Hraje se do 7. prosince 2019