RECENZE: Cats (Kočky), New Wimbledon Theatre ✭✭✭✭

Obsazení muzikálu Cats. Foto: Alessandro Pinna Cats

New Wimbledon Theatre (UK Tour)

7. listopadu 2016

4 hvězdy

Informace o turné

Nejstarší kočka v historii se prý dožila 38 let, ale kočičí klan Andrewa Lloyda Webbera za ní příliš nezaostává. Tato parta znovu ovládla jeviště v rámci britského a mezinárodního turné muzikálu „Cats“, a to úctyhodných 35 let od premiéry v New London Theatre. I když jsem s tímto kusem obeznámena, na Jellicle Ball (Ples koček) jsem zavítala poprvé. Odcházela jsem plná emocí, s bušícím srdcem, uprostřed nezpochybnitelně působivé velkoleposti, ale zároveň s pocitem mírného zmatení.

Emily Langham (Rumpleteazer) a Joe Menry (Mungojerrie). Foto: Alessandro Pinna Ve své knize „Praktická kniha o šikovných kočkách“, píše T. S. Eliot: „Jellicle moon is shining bright, Jellicles come to the Jellicle Ball“. Právě tato noc tvoří pozadí našeho příběhu, kdy moudrý Starý Burian (Old Deuteronomy) vybere jednu jedinou kočku, která se znovuzrodí do nového života. Z působivé scény vrakoviště od Johna Napiera se plazí šelmy – některé se soukají zpod rozházeného harampádí, jiné se prohánějí hledištěm. Je tu Mourika (Jennyanydots) – líná kočka, rozpustilé a hravé duo Mungojerrie a Rumpleteazer, i divadelní kocour Gus. Jsou tu i Rum Tum Tugger, Jemima a Abrahám (Bustopher Jones), a ti všichni doufají, že budou požehnáni novým životem. Obzvlášť působivý je Napierův detailní make-up (možná proto, že já většinou vyrážím ven s jedním obočím nakřivo, natož s celou sadou propracovaných vousků), který podtrhuje jedinečnou osobnost každé kočky. Tu navíc doplňují jemné zvířecí detaily herců, jako je cukání nosu nebo čechrání srsti. Nakonec je to ale Grizabella – kdysi krásná kočka, kterou ostatní zpočátku odmítají – koho Starý Burian vybere k cestě na nebeskou sféru (Heaviside Layer), poté co zazpívá svou slavnou „Memory“ o dnech, kdy byl její život nádherný. Nutno podotknout: Marianne Benedict jako Grizabella předvedla nejlepší podání tohoto slavného hitu, jaké jsem kdy slyšela. Při vrcholném crescendu zpívala s tak syrovou upřímností, že si nekonečný potlesk publika (který se jistě bude opakovat na každém představení) naprosto zasloužila.

Marianne Benedict jako Grizabella. Foto: Paul Coltas

V představení došlo k několika změnám. Z dříve koketního a domýšlivého kocoura Rum Tum Tuggera je nyní breakdancingový pouliční kocour se zlatým řetězem a hiphopovým hudebním doprovodem, což se zbytkem show působí poněkud nevkusně a nepatřičně. Vzhledem k popularitě „In the Heights“ a úspěchu „Hamiltona“ (na kterého Londýn netrpělivě čeká) je rap v divadle velmi aktuální, ale tento pokus o modernizaci postavy u mě nezafungoval.

„Cats“ jsou především tanečním kouskem, což je mezi mnoha provzpívanými muzikály osvěžující. Tyto šelmy vyprávějí svůj příběh a oslavují jedna druhou prostřednictvím baletu a akrobacie, které pulzují živostí a nadšením. Choreografie Gillian Lynne je ohromujícím způsobem vybroušená a přesná, předváděná ansámblem s obdivuhodnou výdrží. Kdybych se měla ujmout role Starého Buriana a vybrat si jednu kočku, která se mi schoulí u nohou, byl by to Skimbleshanks (v českém překladu známý jako Šmajchl) – železniční kocour v podání Lee Greenawaye. Jeho osobnost mě upoutala a je to jedno z mých nejoblíbenějších čísel v celé partituře.

Lee Greenaway jako Skimbleshanks. Foto: Alessandro Pinna

Očekávala jsem, že budu odcházet s pocitem naprosté euforie – je to přece muzikál o vykoupení a oslavě individuality. Vizuálně je podmanivý a obsazení hraje s obdivuhodným nasazením. Je to čisté, vybroušené a inteligentní dílo. Místy však byly pasáže příliš dlouhé a moje pozornost začala těkat. Příběhy některých koček mě prostě nezaujaly, možná proto, že mi chyběla svoboda vytvořit si o nich vlastní úsudek: bylo mi řečeno, že se mám bát Macavityho a milovat Starého Buriana, místo aby mi bylo dovoleno to sama vycítit. Pro ty, kteří nikdy neviděli živé divadlo, je to skvělý první zážitek a bylo kouzelné slyšet šepot mladších diváků, když se kočky proplétaly mezi nimi. Ale já se cítím jako v tom vztahovém klišé: „Není to tvoje chyba, je to ve mně.“ Mám jako kritička opravdu ignorovat skvělé stránky této show a psát negativně jen proto, že ve mně nic neprobudila? To by bylo nespravedlivé a nedovolilo by mi to vyjádřit zasloužené uznání tomuto dílu. Pusťte mi Lloyd-Webberova maskovaného ducha s jeho andělem hudby a roztaju jako sníh, ale „Cats“ prostě nejsou můj šálek čaje.

Ostatně, vždycky jsem byla spíš na psy.

ZJISTĚTE VÍCE O BRITSKÉM TURNÉ MUZIKÁLU CATS