RECENZE: Future Demons – koncepční album ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Future Demons, nové koncepční album skladatele a textaře Ryana Scotta Olivera.

Future Demons – koncepční album

Ryan Scott Oliver

Webové stránky Ryana Scotta Olivera

Ryan Scott Oliver – skladatel, aranžér, textař, vizionář a hybatel, muž, který bývá označován za „budoucnost Broadwaye“ – je umělec, u něhož člověk nikdy netuší, co přijde příště. A nikdo, kdo nedávno viděl jeho projekt „35MM“ v The Other Palace, nemohl předvídat tohle: mimořádný, vysokooktanový, hranatý, modernistický výbuch post-americké úzkosti, který se v uších posluchače netřpytí, ale vybuchuje. Vytrhne diváky z letargie a nakopne je energií jako tři lajny toho nejlepšího kolumbijského materiálu. Nedává však jen adrenalinový nával; v jeho strhujícím rytmu se mísí opojná směs smyslného svádění, která vás odzbrojí a polapí. Pozor! Vzniká na tom rychlá závislost.

Vše odpálí v tempu 150 mil za hodinu úžasná Kerstin Anderson peckou „My Life With R H Macy“. Tato rapsodie prodavačky ve stylu Davida Lynche a Bretta Eastona Ellise dopodrobna líčí její zkušenosti s otročením v empírovém chrámu konzumu v New Yorku. Soubor doplňuje další party, včetně neuvěřitelného mužského sboru „slečen Cooperových“! Po tomto šokujícím úvodu přeskočíme do folk-country nálady v další skladbě „James Harris“: a capella sloka v nádherném podání Heatha Saunderse rozkvétá do zaříkávačské arabesky banja, mandolíny, kytary a bicích o dobrodružství a romance. Představuje neodolatelně odpudivé svádění všudypřítomného lotharia, jakéhosi křížence Dona Giovanniho a Modrovouse, kterého glosuje, sleduje a nakonec zlikviduje ženský sbor obětí a mstitelek v jednom. Tohle je spíše ten typ charakterového portrétu, který jsme od RSO už slyšeli; ale kde jsme slyšeli doprovodný sbor použitý s takovou antickou formálností? Je to snad hlas ducha doby, v němž se do pravěkých vášní jemně mísí ozvuky kampaně #MeToo.

Dále se vpotácíme do zvláštní věci nazvané „The Story We Used To Tell“, pulzujícího zpovědního vyprávění, kde se melodie valí jedna za druhou. Obsahuje neustále překvapující refrén pro Britney Coleman (jejíž vokál ve stylu Joni Mitchell jako by se máčel v kádi Angely Carter), k níž se připojuje Victoria Huston-Elem na temné cestě dalším „temným domem“. Hudba zde hbitě mění takt, texturu i pulz, jak příběh mění píseň v samostatnou povídku. A není divu. Všechny tyto písně jsou založeny na příbězích a postavách, které si vysnila Shirley Jackson, americká vypravěčka z poloviny 20. století, autorka řady děl prošpikovaných hororem a okultismem, včetně „The Haunting of Hill House“. RSO, pro něhož je autorka předmětem nekonečné fascinace, reaguje na její svět s proměnlivým nadšením a vytváří hudbu, která se neustále vyvíjí, je dechberoucí a vtahuje posluchače přímo do procesu svého vzniku. Přestože ve svých mistrně zmodernizovaných, transformovaných a propracovaných textech galantně uchovává velkou část jejích původních slov, zní to všechno – jako vždy – naprosto jako on a nikdo jiný.

Poté nás Jay Armstrong Johnson (s trochou kultivované pomoci samotného RSO – ten člověk doslova dokáže VŠE!) ve skladbě „What A Thought“ vystřelí do teritoria jako od Sondheima: napjaté nervy, vztahy v sestupné spirále a elegantní rýmy všité do jízlivě swingujícího valčíku, který úhledně maskuje veškerý vztek a zoufalství ušlechtilého a vražedně posedlého narcisty. Negativní komentář k současnému gay životu? Inu, podle mého je v tom příliš mnoho vtipu, kultivovanosti a sebeironického výsměchu, než aby toto obvinění obstálo, ale Jacksonová ráda provokovala: její průlomová povídka „The Lottery“ publikovaná v časopise „The New Yorker“ vyvolala skutečnou bouři protestů. A RSO si zde dává záležet, aby své zesnulé spoluautorce učinil zadost nejen literou, ale i – což je možná důležitější – duchem.

Ne, nikdy jsem si nepředstavovala svého manžela v nebezpečí

Až na ten jeden moment před Crate and Barrel

Nebo když nesnášel Cate Blanchett ve filmu Carol.

Jak to dopadne? To si asi budete muset protrpět sami, zatímco budete přemítat nad tím dráždivě otevřeným koncem, kterým skladba končí.

Přechod z toho do „Family Treasures“: hymnické číslo, které začíná v těsné harmonii a rozhoří se do nakažlivé rockové drzosti. Prodchnuto duchem diskotékového funku 70. let, je to směs barev ABBY, Quinceyho Jonese, Suzy Quatro a všech vašich oblíbených ikon éry glam-rocku, zazpívaná s úchvatnou přesvědčivostí sestavou Caitlin Doak, Alina Fontanilla, Jessie Hooker-Bailey, Kim Onah, Gerianne Perez, Catherine Ricafort a Nicole Zelka. Vyprávějí příběh s mnohoznačným morálním podtextem ve stylu P. D. Jamesové: RSO nás zde jako by vybízí k tomu, abychom se postavili na něčí stranu! Stejně tak jeho smysl pro rytmus je naprosto originální a ohromující: kdyby se vám to dělo ve skutečném divadle, už teď byste si v duchu plánovali, kdy se tam vrátíte pro další dávku. Proto když tato stopa skončí, zjistíte, že už toužíte po dalším a říkáte si, zda svou novou závislost dokážete utajit... nebo zda ji budete muset vykřičet do světa každému, koho potkáte!

Nezapomeňte si nás znovu naladit: už brzy!