RECENZE: Heather, Bush Theatre ✭✭✭✭

Heather

The Bush Theatre

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky Shrnutí hry Heather od Thomase Ecclesharea je poměrně oříšek, pokud člověk nechce prozradit to nejlepší – samotnou zápletku. V současné dramatice je stále vzácnější vidět kus, který tak výrazně stojí a padá se svým příběhem, ale právě děj je nejsilnější stránkou Heather. Proto je stručnost klíčem k tomu, aby tajemství hry zůstala pod pokličkou, což je ostatně přiléhavé, uvážíme-li, že se celá hra točí kolem tajnůstkaření. První část tohoto padesátiminutového představení tvoří korespondence mezi Heather (Charlotte Melia), samotářskou autorkou dětských knih, a jejím nakladatelem Harrym (Ashley Gerlach). Harry si Heatheřinu práci zamiloval a touží se setkat s autorkou nové série o Gretě, která by svou popularitou mohla konkurovat i Harrymu Potterovi. Jak čas plyne a knihy se stávají celosvětovým hitem, vrší se jedna výmluva za druhou, proč spisovatelka nemůže vystoupit na veřejnosti a potěšit fanoušky – dokud pravda konečně a nevyhnutelně nevyjde najevo. V komornějším, sevřeném prostoru studia Bush Theatre zvolila režisérka Valentina Ceschi pro většinu kusu, rozděleného do tří dějství, jednoduchost a klid, což hře nesmírně prospívá. Tato strohost se promítá i do scény Lily Arnold, která je variabilní a dovoluje divákům zapojit vlastní představivost.

Výsledek působí téměř hypnoticky; v publiku by bylo slyšet i špendlík spadnout a lidé hltají každé slovo. Výčet autorů literatury pro mládež, který z diváků dělá téměř spolupachatele, a narážky na Buzzfeed zasazují děj do mrazivě aktuálního kontextu. Eccleshareovo postupné dávkování předtuchy a napětí nás drží v šachu od samého začátku – podobně jako mladé čtenáře série o Gretě.

Oba herci jsou naprosto fantastičtí a jejich mluvní projev je precizní a srozumitelný. Melia i Gerlach jsou na jevišti magnetičtí, v prvních dvou třetinách hry mistrně přecházejí od přátelského tlachání do mnohem pochmurnějších poloh a každou nečekanou repliku podávají s mrazivým účinkem.

Závěrečná třetina, která je až příliš sentimentální rekonstrukcí filmové adaptace Heatheřiných knih, však ztrácí předchozí pohlcující klid a představuje nejslabší článek. Scénář se mlhavě pokouší o pointu ohledně vykoupení a odpuštění, ale nikdy k ní plně nedospěje. Úvahy o identitě a o tom, kolik ze svého já se rozhodneme ukázat světu, mají mnohem větší hloubku, jsou však bohužel opuštěny příliš brzy. Poslední dějství navíc trpí melodramatickými dialogy a herci jsou nuceni k přestavování nábytku, které celkovému vyznění nic nepřidává.

Heather přesto dokáže trefně poukázat na naši neuhasitelnou touhu po příbězích (a jejich koncích) i na znepokojivý trend stírání hranic mezi tvůrcem a dílem. Kult celebrit u digitálních tvůrců je zde podroben jakési zkoušce a je to bezpochyby zajímavý koncept, který nenudí. I když závěrečná část mírně zklame, díky silným hereckým výkonům a fascinujícímu vyprávění si hra zaslouží uznání. Heather je vybroušenou ukázkou kreativního vypravěčství, která jasně dokazuje, čeho lze dosáhnout i s minimálními prostředky.

Uvádíme do 18. listopadu 2017

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA HEATHER V BUSH THEATRE