RECENZE: The Wedding Singer, Troubadour Theatre, Wembley Park ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Kevina Cliftona v muzikálu The Wedding Singer, který se právě hraje v divadle Troubadour Theatre ve Wembley Parku

Kevin Clifton a Rhiannon Chesterman. Foto: The Other Richard

The Wedding Singer Troubadour Theatre, Wembley Park,

4. února 2020

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Jakožto podžánr romantických komedií je příběh o „svatebním smolaři“ už poměrně obehraná písnička.  Hlavní hrdina obvykle hraje stěžejní a úspěšnou roli v pomoci ostatním k manželskému štěstí. Jenže ve chvíli, kdy jde o jeho vlastní citovou pohodu, všechno zpacká a musí přehodnotit svůj přístup i vztahy, aby konečně dosáhl své vlastní „svatební dokonalosti“.  Prosté.  V hudebním divadle lze kořeny tohoto motivu vysledovat minimálně k epochálnímu dílu „Hello, Dolly!“ z roku 1964, které se pyšní skvostnou hudbou a brilantním scénářem génia Thorntona Wildera.  Ačkoli má však tento formát nesporný divácký ohlas, vyvstává kvůli jeho velké známosti otázka: jak k němu přistoupit svěže a originálně?  

Kevin Clifton v muzikálu The Wedding Singer. Foto: The Other Richard

V tomto případě vdechli dílu život jeho původci, Adam Sandler a Tim Herlihy. Ti si vybudovali lásku ke stand-upu a aktuální satiře v americké kultovní show „Saturday Night Live“, než svůj námět proměnili v populární film z devadesátých let.  Herlihy zůstal autorem libreta i pro muzikálovou verzi, která vznikla o dekádu později, a doplnil ji původními písněmi i mnoha novými kousky od skladatele Matthewa Sklara a textaře Chada Beguelina.  Velkým lákadlem tohoto představení je právě onen neuctivý, téměř dětinský humor ve stylu SNL, který prostupuje myšlením i mluvou postav.  Nicméně podobně jako u skečů a parodií, které jsou základem tohoto druhu tvorby, i zde platí, že vtipy sice bývají nesmírně zábavné, ale nezanechávají hlubší stopu: zmizí stejně rychle, jako se objeví, a bohužel netvoří vždy úplně pevné základy pro nezapomenutelný divadelní zážitek.  

Sandra Dickinson. Foto: The Other Richard

To je docela škoda, protože mě sledování této show opravdu bavilo.  Jenže směsice gagů zkrátka nenahradí psychologii postav nebo věrohodnou zápletku.  Představení tak stojí a padá na svých varietních kvalitách.  Tedy, ano i ne.  Autorům nestačí jen nás rozesmát, chtějí také, aby nám na postavách záleželo.  Abychom si k nim našli cestu, nabízejí jako lék na bláznivé výstřelky děje emotivní balady, kterých je v muzikálu požehnaně.  

Kevin Clifton a Rhiannon Chesterman. Foto: The Other Richard

Aby to všechno drželo pohromadě, režisér a choreograf Nick Winston vložil do produkce maximum: je to flexibilní a úsporný režisér a skvělý aranžér tanečních čísel, která jsou podána velmi extrovertně, téměř jako estrádní výstupy.  Písně – je jich skoro dvě desítky – jsou v podstatě pastišem nebo parodií na hity osmdesátých let. Winston je ve svém živlu zejména u hromadných scén, které jsou nabité nečekanými a poutavými detaily.  Celý osmnáctičlenný soubor si tyto momenty užívá, přičemž Erin Bell v nich září jako jeden z největších klenotů celého představení.  

V hlavních rolích představuje Kevin Clifton coby titulní Robbie Hart populární a sympatickou tvář, ale po celou dobu zůstává ve stínu své brilantní kolegyně Rhiannan Chesterman. Ta v roli Julie Sullivan podává skvělý komediální i pěvecký výkon.  Pro ni je toto představení triumfem, protože si dokáže nejdéle udržet „charakter“ a nejméně ji vyvádějí z míry bláznivé grotesknosti vyžadované od ostatních.  Na druhé straně Jonny Fines v roli záporáka Glena Gulii také předvádí ucelenou postavu a slaví velký osobní úspěch: člověk má pocit, že by pro něj nebyl problém plynule přejít třeba k Patricku Batemanovi v „Americkém psychu“. Má skvělou formu, které plně využívá k tomu, abychom pochopili jeho – dočasnou – uhrančivost pro Julii i Robbieho.  

Andrew Carthy (George), Kevin Clifton (Robbie) a Ashley Emerson (Sammy). Foto: The Other Richard

Je příjemné objevit pod nánosem třpytu 80. let i tyto temnější spodní proudy. Třikrát sláva také Sandro Dickinson za její energický výkon v roli radikální babičky Rosie, která je ve skvělé formě, stejně jako Tara Verloop jako nejlepší kamarádka Holly.  A je toho mnohem víc: Winston pomohl skvěle obsazenému týmu dosáhnout nejlepších možných ztvárnění této bláznivé party figurek.  Díky variabilní scéně a kostýmům Francise O'Connora, důmyslnému osvětlení Bena Cracknella a kapele hrající řízné orchestrace George Dyera (pod dohledem Sarah Travis) se jedná o prvotřídní kus, který by neměl chybět v kalendáři nikoho, kdo se chce v nadcházejícím měsíci pobavit.  

A kam se show vydá po krátkém angažmá v tomto novém divadle?  Na to si musíme počkat.  Produkce společnosti DLAP Entertainment může zamířit kamkoli... kamkoli, kde znějí svatební zvony a lidé se do sebe zamilovávají. 

The Wedding Singer se hraje v Troubadour Wembley do 1. března 2020.