PŘIPRAVUJEME: Muzikál Cases v The Phoenix Artists Club

Foto: Lisa Hickson Cases

Phoenix Artist Club

Neděle 12. února 2017

Nové dílo úchvatně talentovaného Dominica Powella (kterému je teprve lehce přes dvacet) je vždy důvodem k oslavě. A slavit se rozhodně začalo v kabaretních prostorech podzemí vedle Phoenix Theatre před pár týdny, kdy odhalil svůj nejnovější písňový repertoár. Cyklus hudebních momentů z jeho nové show nám představily skvělé hlasy Bobbie Little, Christiny Matavu, Nicholase McLeana, Jordana Shawa a „vypravěče“ Brandona Lee Henryho. Kapelu tvořil sám Powell u kláves, doplněný o Powella staršího na kytaru a dalšího člena rodiny na cajon. Jak je u Dominica zvykem, šlo o úhlednou, promyšlenou a velmi působivou prezentaci.

Úvodní titulní píseň vsadila na velmi komerční „americký“ zvuk a působila, jako by vypadla z libovolné inscenace muzikálu Rent na některé z hereckých škol. Byla však umělečtější, připomínala spíše muzikál Murder Ballad s hladkými harmoniemi a výtečně promyšlenými barvami v doprovodu (všechna aranžmá si pochopitelně píše sám!). Následující skladba „Airs and Graces“ představila první z mnoha ukázek silných černošských ženských hlasů. Poté jsme se přenesli do sekvence čísel – „Charged“, „Possession“, „Cost of Living“ – která nás provedla poněkud komplikovaným příběhem o vnitřních sporech týkajících se duševního vlastnictví jednoho kostyméra z West Endu. Popravdě řečeno, dějová linka působí, jako by se dala snadno oželet a nahradit něčím mnohem hutnějším, co by lépe odpovídalo takto výrazným a nádherným písním. Textově je Powellův hlas velmi silný a jeho libreto by si zasloužilo být na stejné úrovni. Momentálně příběh postrádá uvěřitelnost a působí poněkud naivně a únikově. Něco mi ale říká, že tohle se brzy změní.

Foto: Chris Lincoln

Líbivá balada, která následovala, nás ohromila elegantní prostotou vokální linky, uvolněnými harmoniemi a neobyčejnou schopností promluvit přímo k srdci. Dominic u ní navíc předvedl svůj brilantní um jako jemný a citlivý doprovazeč. Stejně tak se ukázal jako mistr břitkých vokálních aranží s brilantně promyšleným vrstvením hlasů (nad kterými, mohu vám potvrdit, tráví dlouhé hodiny tvrdé práce). Ví přesně, jak vytěžit maximum ze svých kombinací – ať už jde o vytříbený duet pro tenor a soprán, nebo o sólový mezzosoprán v překrásném vypravěčském kousku „Waterfalls“.

Tyto hudební skvosty však neustále zastiňoval poněkud slaboduchý scénář. Nezbývá než doufat, že s trochou užitečného odstupu autor uvidí, jak dobré písně to jsou a že scénář vyžaduje stejně pečlivou a hlubokou práci jako hudební skóre. Následovala další várka skvělých čísel, která vyvrcholila naprostou bombou „You Don’t Know Me“ – silným, přímým emocionálním vyznáním s podmanivým zvonivým doprovodem, které přímo volá po mnohem, mnohem lepším příběhu. Večer se začal blížit ke konci se skvělou písní „Stand“ a uzavřela ho reprise úvodního motivu.

Dominic Powell udělal za velmi krátkou dobu obrovský skok kupředu od chvíle, kdy jsem ho naposledy viděl v Theatre Cafe (tehdy s programem složeným pouze z balad). Jsem si jistý, že až budu mít příště tu čest a potěšení vychutnat si jeho úžasné kompozice, zaznamenám já i všichni ostatní ještě dramatičtější progres. Rozhodně ho nespouštějte z očí!

Jednalo se o koncertní provedení písní z nové show Dominica Powella s názvem „Cases“, které bylo představeno jako „workshop“. V souladu s běžnou praxí neudělujeme tomuto představení hvězdičkové hodnocení.