Mají ještě dnes potlesky ve stoje vůbec nějakou váhu?

Wikipedie definuje potlesk vestoje, neboli standing ovation, jako formu aplausu, při níž sedící diváci po mimořádném výkonu vstanou a tleskají, aby vyjádřili zvláště vysoké uznání.

Jde o formu pocty, která sahá až do starověkého Říma a představuje jeden z nejvyšších projevů díků nebo chvály, jaké může umělec v divadle obdržet – nebo to tak alespoň v minulosti bývalo.

Dříve byl potlesk vestoje něčím, co si publikum šetřilo jen pro naprosto výjimečné nebo ohromující výkony. V divadelních análech najdeme příběhy o ovacích vestoje, které při rozlučkových představeních trvaly i půl hodiny. Jiné produkce zase využívají děkovačky plné tance, aby diváky postavily na nohy a mohly se následně chlubit heslem „každý večer ovace vestoje“ – což je sice efektní, ale i u dobré show pravděpodobně poněkud nadsazené.

V poslední době tento nešvár vedl kritiky až k mluvení o „prokletí potlesku vestoje“. Povinné ovace vestoje bývaly dříve doménou především amerického publika, zatímco zdrženlivější britští diváci si tyto projevy schovávali pro skutečně výjimečné události. V poslední době se však zdá, že se situace i ve Spojeném království změnila.

Pokud jde o muzikály ve West Endu, zdá se, že téměř každý je dnes odměněn potleskem vestoje. Zažil jsem i naprosto příšerná představení, u kterých většina sálu stála. Je to tím, že diváci nepoznají rozdíl mezi dobrým a průměrným výkonem? Předpokládají snad, že stání je dnes automatickou součástí divadelního zážitku? Nebo snad režiséři záměrně koncipují závěry svých show tak, aby diváky k postavení vyprovokovali?

Během uplynulého roku jsem dokonce zažil ovace vestoje uprostřed představení, a to u muzikálů Gypsy a Dreamgirls (v obou případech šlo o skutečně vynikající výkony).

Zajímal by nás váš názor. Jak často se v divadle na konci představení postavíte? Co vás přiměje k tomu, abyste v závěru vyskočili ze sedadel? Má dnes stání vůbec ještě nějakou váhu?

Dejte nám vědět, co si o tom myslíte.