RECENZE: Sen noci svatojánské, londýnské divadlo Shakespeare's Globe ✭✭✭

Matthew Lunn hodnotí Sen noci svatojánské od Williama Shakespeara, který se právě hraje v londýnském divadle The Globe.

Ekow Quartey (Lysandr) a Faith Omole (Hermie) . Foto: Tristram Kenton Sen noci svatojánské

Shakespeare's Globe, Londýn

3. července 2019

3 Hvězdičky

Rezervujte zde

Sen noci svatojánské je jednou z nejpřístupnějších Shakespearových her; nadčasová fraška šmrncnutá trochou té magie. Pro Shakespeara byla hlavním měřítkem úspěchu reakce publika a často se cituje, jak zděšen by byl ze zevrubného akademického studování svých her. Pokud na inscenaci nahlížíme touto optikou, jde o nesporný úspěch. Málokdy se vidí, aby se diváci tak královsky bavili – a to dokonce i během novinářské premiéry (sám jsem si minimálně jednou nadšeně zajásal).

První, co vás uhodí do očí, je psychedelické ladění barev. Kakofonie žluté, růžové a zelené v kombinaci s pravidelnými hudebními vstupy vytváří atmosféru opravdového karnevalu. Zpočátku jsem měl pocit, že se tvůrci snaží až příliš. Obraz zjevně unesené Hippolyty (Victoria Elliott), kterou vítá Théseus (Peter Bourke) oděný v růžovém diktátorském mundúru, mě nechal poněkud chladným. A když na scénu nastoupili čtyři milenci v podivných černo-bílých kombinacích (kde kalhoty měly vždy opačnou barvu než vršek), bál jsem se, že se vytratí veškerá jemnost. Jenže tyto úvodní scény patří k těm nejsušším v celém Shakespearově komediálním kánonu. Jakmile se na scéně objeví řemeslníci v čele s Klubkem (v dominantním podání Jocelyn Jee Esien), která si pro sebe bezostyšně krade veškerou pozornost, inscenace konečně najde svůj hlas.

Victoria Elliott jako Titanie. Foto: Tristram Kenton

Hra je to nefalšovaně ujetá. Od Oberona (rovněž Bourke), který prohlašuje „Jsem neviditelný“, zatímco vypadá jako nějaký oteklý mořský tvor, až po zapojení diváka do role Hladovky (což přinese fantastické vyvrcholení v závěru) – představení nás neustále krmí salvami smíchu. Je to taková cukrová horečka a skvělý důklad toho, že i přímočarost má svou hodnotu. Nicméně fakt, že nejuspokojivějších komediálních dialogů bylo dosaženo díky vrstevnatým výkonům ústřední čtveřice milenců, stojí za zamyšlení. Nuance v lásce i spravedlivém hněvu Hermie (Faith Omole) a Heleny (Amanda Wilkin) – podané ve dvou vynikajících výkonech – krásně doplňovaly Lysandrovo (Ekow Quartey) okázalé dvoření i Démetriovo (Ciaran O’Brien) zděšení z pozornosti nechtěné nápadnice. Vše vyvrcholilo skvěle vystavěnou konfrontací poté, co Puk vykoná svá kouzla. Přes veškerý přínos nadsázky tyto kontrastní scény jasně ukázaly její limity.

Jocelyn Jee Esien jako Klubko. Foto: Tristram Kenton

Zatímco celkový dojem z inscenace je pozitivní, několik prvků mi úplně nesedlo. Rotace herců v roli Puka – kdy se někdy střídali i po jednotlivých replikách – byla sice zajímavá, ale nepřinesla hlubší vhled a plně nevyužila komický potenciál, který se nabízel. Do textu je také vpleteno dost moderních dodatků. U řemeslníků (a zejména u Klubka) to fungovalo dobře, ale v ústech milenců to působilo nepatřičně. Možná je to věc vkusu – k mým nejoblíbenějším výkonům patřili Píšťala Billyho Seymoura a Titanie Victorie Elliott, kteří své postavy pojali klasicky. Přesto se stávalo, že krása a vtip původního textu byly zastíněny velkolepou scénografií až do neúnosné míry. V mnoha ohledech závěrečný Pukův monolog, potlačený brilantně choreograficky zvládnutým výstupem, ztělesňuje silné stránky i drobné vady této inscenace: je to strhující show, která obstojí sama o sobě, ale občas obětuje význam na oltář zábavy.

WEBOVÉ STRÁNKY SHAKESPEARE'S GLOBE