RECENZE: A Woman Of No Importance, Richmond Theatre ✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Oscara Wildea Bezvýznamná žena v Richmond Theatre v rámci jejího britského turné.

Bezvýznamná žena

Richmond Theatre

18. září 2019

2 hvězdy

Plán britského turné

V loňském roce zaplavila londýnské Vaudeville Theatre v rámci sezóny Oscara Wildea celá řada jeho her; zahrnovala jak skvostné hity – jako byl dokonalý „Ideální manžel“ v režii Jonathana Churche – tak méně vydařené kousky. Toto je jeden z těch slabších scénářů – problematická směs salonních aforismů a těžkopádného melodramatu. Režisér Dominic Dromgoole měl při uvádění ve West Endu šťastnou ruku při obsazování a podařilo se mu oba tyto protichůdné dramatické módy vyvážit tak dobře, jak jen to bylo možné. Nicméně při přípravě zájezdové produkce – s kompletně novým obsazením – se zdá, že se něco pokazilo.

To, co nyní v Richmondu sledujeme, je těžkopádný kus „národního dědictví“, který neobstojí ani jako lehká, kousavá komedie, ani jako vášnivá ibsenovská rozprava o nespravedlnosti genderových rolí a společenské morálky konce 19. století. Pokud však zrovna plně nevnímáte anglický text, můžete se kochat spoustou velmi, velmi krásných kostýmů od Jonathana Fensoma – a ty jsou prostě úchvatné – a být s tím nadmíru spokojeni. Popravdě řečeno, mohlo by se finančně vyplatit nechat diváky přijít dříve (toto představení bude téměř jistě cílit na publikum v penzijním věku s dostatkem volného času), nechat je vyfotografovat v těchto nádherných úborech a v hezkých scénických kulisách, které jim dávají vyniknout. To by možná bylo smysluplnější než je nechat dvě hodiny sedět v hledišti u tak nevyrovnaného divadelního zážitku, který se snaží replikovat plytkou, opojnou nostalgii seriálu „Panství Downton“. Samozřejmě, spousta Britů na tento druh nostalgie slyší, a producenti tohoto turné možná doufají, že jich bude dost na to, aby zaplnili divadla po celé zemi za účelem „živého“ zážitku v tomto stylu. Kromě občasného rýpnutí do neužitečnosti parlamentu však tato hra lidem dneška nemá příliš co nabídnout.

Hra má čtyři dějství. První, odehrávající se na novogotické terase sídla Hunstanton Chase, působí strnule, s mnoha deklamovanými replikami směrem do publika namísto ledabyle lehkovážného společenského tlachání. Dromgoole vede herce k vnější bravuře na úkor hloubky či složitosti, která je přitom na podobných setkáních všudypřítomná. Isla Blair (Lady Caroline Pontefract) a Liza Goddard (Lady Hunstanton) jsou toho ukázkovým příkladem: jsou to zvučná jména v čele obsazení, ale vyvolávají spíše jen úsměvy a uchechnutí než pořádný smích od srdce, který je potřeba k tomu, aby nám na jejich postavách začalo záležet. Ve skutečnosti se v celém představení pouze jeden herec – další hlavní hvězda, Roy Hudd (který je v 83 letech stále v dobré formě, i když občas trochu ztrácí na dechu) – v roli notorického nudného reverenda Daubneyho, dokáže napojit na onu zemitější, základní stránku komiky, která je naprosto nezbytná k tomu, aby diváky vůbec zajímalo, co se bude dít dál.

Bohužel ostatní, nepochybně schopní členové souboru, se omezují na ploše dvourozměrné ztvárnění figurek v nepříliš zajímavé skládačce. Emma Amos je jako paní Allonbyová sice atraktivní, ale nic víc, a Meg Coombs v roli Lady Stutfieldové působí poněkud nepatřičně. Georgia Landers se snaží o americký přízvuk slečny Worsleyové, ale zdá se, že se jí nedaří uchopit identitu své postavy. Tim Gibson je v roli Geralda Arbuthnota nevýrazně neškodný. Situace se občas zlepší díky temným stínům, které vrhá Mark Meadows jako lord Illingworth, ale i ten naráží na to, že kolem něj jsou jen charaktery tenké jako papír. S jednou výjimkou. Paní Arbuthnotová v podání Katy Stephens, oděná v černém sametu jako Hamlet, vnáší na scénu ponurou vážnost, která zde působí ještě nepatřičněji než smutek dánského prince na Elsinoru. Nicméně pokus o spojení její tragické, mučednické role – prakticky postrádající humor – s lehkovážností ostatních postav v této skupině se pro Dromgoolea ukázal být nepřekonatelným úkolem.

Všechny ty řeči – o skutečném ději se tu mluvit nedá – se přesouvají z pohostinného salonu na zámku zpět na terasu ozářenou hvězdami a svícemi, aby vše vyvrcholilo druhý den v o poznání skromnějším obývacím pokoji domu paní Arbuthnotové ve Wrockley. Po celou dobu dokáže přesvědčit pouze Stephens; její problémy pramení především ze scénáře, který čeká až do úplného konce, než odhalí vnitřní sílu, jež ji držela nad vodou dvě desetiletí. Je to dlouhá doba pro každou herečku, a tato se role zhostila s obdivuhodnou trpělivostí. Otázkou zůstává, jak dlouho s hrou vydrží diváci.

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru