RECENZE: All Of Us, National Theatre (Dorfman Theatre) ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Francescy Martinez All Of Us, kterou uvádí londýnské National Theatre v sále Dorfman.

Francesca Martinez a Francesca Mills v inscenaci All Of Us. Foto: Helen Murray All Of Us National Theatre (Dorfman)

4. srpna 2022

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Standing ovations jsou u nových divadelních her v dnešní době stále vzácností, zvláště u těch, kde v hlavních rolích neúčinkují žádné hvězdy z Hollywoodu či Netflixu. Publikum v National Theatre však po zhlédnutí působivého a mimořádného díla All Of Us od Francescy Martinez vyskočilo na nohy zcela oprávněně. Hra zkoumá ničivý dopad a ponižování spojené s posuzováním příspěvků na mobilitu a péči (v UK známé jako PIP), kdy jsou lidé s celoživotním postižením pravidelně přezkoumáváni, zda jsou „schopni práce“ – a to i v případech, kdy se jejich stav může jen zhoršovat. Sama Martinez trpí dětskou mozkovou obrnou. „Pořád se vikláš?“ „Jo, pořád.“ Právě slovo „vachrlatá“ nebo „viklavá“ (wobbly) používá její postava Jess pro popis svého stavu nejraději. Hra je zdrcujícím obžalobou britské vlády, která škrty v sociální podpoře napáchala na lidech s postižením nepopsatelné škody. Přesto inscenace funguje i díky empatii, kterou projevuje nám všem.

Christopher John Slater a Kevin Hely. Foto: Helen Murray

Naše předsudky jsou podrobeny zkoušce hned v úvodu, kdy je Jess doprovázena na scénu a na někoho čeká. Jenže Jess není klientka, je to doktorka, terapeutka s úspěšnou praxí. Ve chvíli, kdy kvůli úsporným opatřením přijde o příspěvek na mobilitu a nemůže už dojíždět autem do práce, ztrácí vše. Svou neustálou snahou vidět věci z pohledu druhých a tím, že se nedokáže „dostatečně naštvat“, přivádí své přátele k šílenství. Martinez jako autorka stvořila skvěle napsané postavy, které herecký soubor ztvárňuje s dravou vášní. Exclentní je zejména Francesca Mills coby Poppy – energická, smyslná mladá žena na vozíku, která žije život naplno, dokud jí není zrušena noční pečovatelská služba a ona nemusí být v posteli už v devět večer. Je to strhující výkon plný života, hněvu i zoufalství, jeden z nejlepších, jaké letos uvidíte. Nádherně zahraný je i rodící se vztah mezi Jess a vyléčeným alkoholikem Aidenem v dojemném podání Bryana Dicka. Začátek druhého dějství nás vrhne přímo na veřejnou schůzi s místním poslancem Hargreavesem (Michael Gould zde dokonale ztělesňuje slizkost konzervativního politika), přičemž herci jsou rozmístěni přímo v hledišti mezi diváky. Poslouchejte ty statistiky. Poslouchejte, co říkají. Už nemůžete tvrdit, že jste o tom nevěděli. Ukáže se, že Aiden je Hargreavesův syn, a soucit Jess začne dokonce otevírat cestu k pokusu o pochopení a usmíření. A i když metafora s roztrženým obrazem může působit trochu nuceně, ladí s tématem hry: lidé, kterým bylo ublíženo, ubližují ostatním.

Bryan Dick. Foto: Helen Murray

Díky precizní a citlivé režii Iana Ricksona a skvělé scéně Georgie Lowe působí tato inscenace jako průlomová pro práva postižených i pro herce samotné. Přestože je téma těžké, Martinez nezapře, že je komička, a humor je zde brilantní: „Radši ani nezačínejte o paralympiádě!“ Je to hra, která má – podobně jako nedávné Prima Facie – potenciál přinést skutečnou změnu, pokud se dostane k těm „správným“ lidem. Ti se však bohužel momentálně přou o daňové škrty, které lidem s postižením přinesou ještě větší zkázu. To, čeho jsme svědky, není jen prožitá zkušenost, je to živé svědectví. Burcující výzva Martinezové připomíná, že každý z nás může kdykoliv přejít ze světa zdravých do světa handicapovaných. My všichni.

V uvádění do 24. září.