RECENZE: Annie, New Wimbledon Theatre (na turné) ✭✭✭✭

Annie

New Wimbledon Theatre (v rámci turné)

10. listopadu 2015

4 hvězdičky

Vstupenky zde

Při pohledu do tváří dětí sedících po mém boku se jen těžko věří, že sledujeme Annie – muzikál ze 70. let, který byl až donedávna vyhrazen školním besídkám, spojován s unylým povzdechem a definitivně odsunut do škatulky „trapné retro“.

Nenamlouvejme si, že by tyto děti tak fascinovala nadčasovost příběhu. V čem to tedy vězí? To, jak tyto děti 21. století nadšeně a s napětím hltají každou (byť sebevíc klišovité) repliku, je prostě a jednoduše důkazem skvělého zpracování této nové vize. Inscenace v režii Nikolaie Fostera momentálně brázdí britská divadla a vzkaz pro vás je jasný: Annie je v plné síle zpět a sklízí ovace i ve vašem okolí.

Nikdo se nesnaží tvrdit, že Annie je nějaké vysoké umění; k tomu ostatně nikdy nebyla určena. Je to přesně to, co od ní čekáte: populární příběh o cestě z chudoby ke štěstí, v jehož centru stojí až nesnesitelně optimistický sirotek s rezavými vlasy, kterého se ujme milionář… pardon, miliardář. Dnešní publikum si to ale náramně užívá, očarováno barevnou a moderní scénou i kostýmy Colina Richmonda – které tak trochu připomínají estetiku muzikálu Matilda od Tima Minchina a Dennise Kellyho z londýnského Cambridge Theatre.

Úderné scény ze sirotčince a hudební čísla provázejí suverénní výkony „malých dam“ s velkými hlasy. Skladba It’s The Hard-Knock Life – díky choreografovi Nicku Winstonovi a hudebnímu nastudování George Dyera – ani v nejmenším neotravuje; naopak je strhující a hned v prvních minutách dokáže odzbrojit i ty největší cyniky v hledišti.

Nicméně tato přesvědčivost trochu chybí údajně děsivé slečně Hanniganové v podání Craiga Revela Horwooda. Ten sice předvádí perfektní pohyby i intonaci, ale je až příliš zaměstnán rolí potácejícího se opilce, než aby dokázal tyto temperamentní sirotky skutečně zastrašit.

Laťku však zvedají Jonny Fines a Djalenga Scott jako prvotřídní záporáci Rooster a Lily. V každém vypočítavém kroku i pronikavém zakokrhání vyzařuje z Finese čirá zlomyslnost a neochvějná chamtivost. Na opačné straně spektra pak stojí Grace Farrellová v bezchybném podání Holly Dale Spencer, která je ztělesněním elegance a šarmu. Osobní asistentka pana Warbuckse je rázná a neuvěřitelně výkonná – tedy než Annie naruší její klid a vdechne domácnosti upjatého byznysmena úplně nový smysl.

A nelze než obdivovat všechny dívky, které se v roli Annie střídají. Není to vůbec snadný úkol, v jedenácti letech utáhnout tak velkou roli a s takovou vervou a přesvědčením předávat ono poselství o neutuchajícím optimismu. Už jen ta myšlenka, že „zítra vyjde slunce“, působí na nás Brity tak nějak nepatřičně (možná proto, že vychází málokdy), ale tyto mimořádně talentované dívky, a samozřejmě jejich pes Sandy, přiměli i mě k mírnému úsměvu.

Díky této energické verzi se Annie konečně zbavila stigmatu něčeho „prošlého“. Znovu je dovoleno si pobrukovat slavné Tomorrow a nechat se unášet tím sladkým příběhem Thomase Meehana o cestě za lepším životem – přesně jako jsem to dělal já v sedmi letech. Fosterova svižná a úderná produkce, která putuje po Spojeném království až do června 2016, vlila této klasice novou krev do žil a představila Annie nové a, přiznejme si, náročnější generaci. A udělala to s pořádným švihem.

VÍCE O BRITSKÉM TURNÉ MUZIKÁLU ANNIE