RECENZE: Blitz v londýnském Union Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Blitz! Lionela Barta v podání Phil Wilmott Company v Union Theatre.

Soubor muzikálu Blitz. Foto: Mark Senior

Blitz, Union Theatre, 7. února 2020, 3 hvězdičky Rezervovat vstupenky Pokud v nějaké oblasti režisér Phil Wilmott skutečně vyniká, je to jeho schopnost vzít velkolepý příběh a podat ho v „miniaturním“ provedení.  Nikde není tato dovednost zapotřebí více než u tohoto proslule komplikovaného a nesmírně nákladného muzikálu z domácí fronty od Lionela Barta.  Dílo vzniklo v opojném období po úspěchu muzikálu „Oliver!“ a na peníze se nehledělo – tento kolos byl sestaven jako jedna z nejhonosnějších jevištních podívaných, jaké kdy Londýn zažil, a to včetně velkých operet Ivora Novella v Drury Lane s jejich srážkami vlaků a potápějícími se loděmi!  Nyní, v osekané verzi – i když stále s jedním z největších obsazení, jaké tato komorní scéna dosud viděla – nás mistrně provází jedním dobrodružstvím za druhým, zatímco dopadají bomby Luftwaffe, vojáci dezertují a sousedé se hádají nebo do sebe zamilovávají. Problém, který Bart svým inscenátorům připravil, však spočívá v tom, že hudební partitura za látkou pokulhává.  Z úst postav, které obývají jeho válečnou vizi Petticoat Lane (a okolí), vychází jedna otřepaná rýmovačka za druhou.  I když cílem bylo zřejmě ukázat optimismus a nezlomnost Londýňanů, výsledkem je, že působí spíše povrchně a triviálně.  Na pevnější půdě stojí Bart při s láskou tvořených pastiších balad 40. let: „The Day After Tomorrow“ je dokonale vystavěné číslo ve stylu Very Lynn, které zde skutečně zpívá herečka stylizovaná do role miláčka britských vojsk; s každou reprízou však píseň ztrácí na působivosti a člověk se ptá, proč Bart – který byl géniusem – v této partituře ukazuje tak málo ze svého talentu. Foto: Mark Senior Je tu vlastně jen jeden moment, kdy se dá říct, že důvěřuje svému umění a píše něco, co skutečně odpovídá jeho možnostem.  Pro ústřední postavu – nekompromisní židovskou matriarchu z East Endu, paní Blitzteinovou – vytvořil pro toto představení skutečně pozoruhodný monolog „So Tell Me“, což je jediné číslo celého večera, které se hned neprozradí a nenechá vás dopředu hádat, kam směřuje.  Toto číslo je důkazem, že Bart – kdyby chtěl – dokázal víc.  Jeho tragédií bylo, že se tak rozhodl neudělat, což možná vedlo k onomu pocitu zklamání a selhání, který ho pronásledoval v jeho osamělém a zapomenutém pozdním věku? Těžko říct.  Nicméně když to slyšíte, nelze na něj nepomyslet ve stejném dechu jako na – ne-li přímo Rodgerse a Hammersteina – tak alespoň na Harolda Romea, amerického Kurta Weilla, Harolda Arlena a další velké broadwayské vypravěče v písních.  Kdyby byl zbytek partitury na stejné úrovni jako toto číslo, šlo by o jeden z největších britských muzikálů, jaké byly kdy napsány. Jessica Martin a soubor muzikálu Blitz. Foto: Mark Senior Bohužel tomu tak není.  Libreto je spíše rozvážným putováním od jedné známé události k druhé.  Chybí mu upřímná jiskra děl jako „Happy As A Sandbag“ a tato muzikálová zkratka druhé světové války se spoléhá na úpornou „cockney“ veselost, která nás má přenést přes děj.  Hudební nastudování Rosy Lennox drží kapelu – i herce-hudebníky – v plném nasazení; choreograf Daniel Maguire trochu zápasí s hledáním správného výrazu pro některé dost zvláštně umístěné taneční pauzy (nejlepší je v kvalitních ansámblech a skvělém sólu pro bodrou řidičku sanitky Elsii: energická Beaux Harris se v tomto čísle opravdu předvedla).  Víceúčelová scéna Reubena Speeda (využívaná pro celý třídílný cyklus Wilmottovy společnosti v tomto divadle) funguje brilantně při vytváření nespočtu různých prostředí a Penn O'Gara dokázala s malým rozpočtem zázraky díky realisticky fádním a beztvarým kostýmům; osvětlení Harveyho Nowaka-Greena citlivě reaguje na každý moment a Ralph Warman mistrně vplétá doplňkové zvuky (obsazení není amplifikováno). Celé představení však stojí a padá s monumentálním ústředním výkonem paní B.  Wilmott moudře obsadil do role zkušenou profesionálku a v Jessice Martin našel nesmírně bystrou herečku i muzikálový talent s citem pro tuto velkolepou roli.  Kolik muzikálů má v hlavní roli židovskou ženu ve středním věku, která není s nikým v romantickém vztahu?  Přesně tak.  Genialita podání Jessicy Martin spočívá v tom, že vás přesvědčí, že ono místy banální a těžkopádné libreto je hotovým klenotem: dává jí jako matce a vdově prostor pro silnou emocionální cestu a ona je herečkou, která ví, jak tuto cestu učinit uvěřitelnou.  Klobouk dolů i před zbytkem souboru, který má v textu mnohem menší oporu při překonávání některých dosti melodramatických zvratů. A celkový dojem?  Pro Bartovy fanoušky, kteří chtějí vidět vše, je to povinnost; pro příznivce jeho úspěšných děl je to zajímavý výlet do něčeho úplně jiného; a pro všechny ostatní je to živá lekce historie s občasnými magickými momenty.  Jelikož se dílo posledních 20 let profesionálně neuvádělo, zůstává otázkou, jak dlouho budou diváci muset čekat na další příležitost ho spatřit. Blitz se hraje do 7. března 2020.