RECENZE: Blood Brothers (Pokrevní bratři), Churchill Theatre (britské turné) ✭✭✭✭

obsazení muzikálu Pokrevní bratři (předchozí produkce) Blood Brothers

Churchill Theatre

22. února

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Zatímco se Billy Elliot ve West Endu chystá k derniéře, zdá se být více než příhodné, že se na turné znovu vydává jiný příběh z 80. let o strastech dělnické třídy.

Pokrevní bratři (Blood Brothers) jsou samozřejmě fenomenálně úspěšným titulem sami o sobě – v roce 1983 získali Cenu Lawrence Oliviera za nejlepší nový muzikál a jejich další uvedení posbírala řadu ocenění po celém světě.

Příběh je prostý, a přitom geniální; chudá a osudem zkoušená paní Johnstoneová už má pět dětí a čeká dvojčata. Uklízí v domě bezdětné paní Lyonsové, která jí nabídne, že si jedno z miminek ilegálně adoptuje. Obě matky dělají vše pro to, aby dvojčata rozdělily, nicméně i přes naprosto odlišnou výchovu se z chlapců stanou přátelé a nakonec „pokrevní bratři“.

Jde o hluboce politické dílo, které zkoumá věčný spor o vlivu genů oproti výchově a to, jak sociální zázemí může dítě nasměrovat buď k velké budoucnosti, nebo k úplnému zatracení. Inscenace se nebojí ani bolestně ponurých témat; brilantní úvodní a závěrečné scény patří k těm nejtemnějším, jaké lze v muzikálovém divadle spatřit.

Množství slz prolitých kolem mě v Churchill Theatre naznačuje, že Pokrevní bratři mají stále obrovskou sílu. Partitura zůstává stejně působivá a velké hity jako Tell Me It’s Not True, Miss Jones nebo Bright New Day si uchovávají veškeré emoce i humor.

Dílo je však v mnohém poplatné své době a některé prvky scénáře již poněkud zastaraly; platí to zejména pro scény, kde se hovoří o depresích. Jistý nezvyk zpočátku budí i fakt, že dospělí herci hrají děti, ačkoliv tento pocit se postupem času, jak postavy „dospívají“, vytrácí.

Úspěch inscenace v mnoha ohledech stojí na výkonech obou bratrů, Mickeyho a Eddieho. Sean Jones hraje Mickeyho již řadu let a mnozí ho považují za vůbec nejlepšího představitele této role.

A je snadné pochopit proč; jde o mimořádně komplexní a vrstevnatý výkon, v němž sledujeme proměnu postavy z roztomilého mladíka v naprosto zlomeného dospělého. Joel Benedict je coby slušně vychovaný, leč naivní Eddie rovněž působivý. Dvojice má mezi sebou skvělou chemii a dodává příběhu potřebnou citovou hloubku.

Lyn Paul (někdejší členka New Seekers) byla jako paní Johnstoneová vynikající; mateřská, chybující, a přitom s autentickým liverpoolským švihem. Kristofer Harding byl v roli vypravěče také velmi přesvědčivý a nad celým dějem se vznášel s patřičnou hrozbou.

Tyto výkony vynikly i přes dosti kolísavý zvuk; audio provázel nepříjemný „plechový“ dozvuk, kvůli kterému byly některé texty písní zcela nesrozumitelné. Scéna Andyho Walmsleyho je sice funkční, jak se u zájezdové produkce dá očekávat, nicméně věrně vystihuje syrovost Liverpoolu z dob premiérky Thatcherové.

Pokrevní bratři jsou naprostou klasickou s napínavým příběhem a atmosférickou hudbou. I když kus vykazuje drobné známky opotřebení, díky vynikajícím hereckým výkonům je toto turné povinností pro každého fanouška.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA BRITSKÉ TURNÉ POKREVNÍCH BRATRŮ