RECENZE: Boys From The Blackstuff, National Theatre ✭✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru Jamese Grahama Boys From the Blackstuff, kterou nyní uvádí National Theatre.

Barry Sloane jako Yosser. Foto: Alastair Muir Boys from the Blackstuff.

National Theatre

29. května 2024

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Vždy je to zážitek, když oblastní divadlo dorazí do Londýna a pořádně rozrazí dveře – a National Theatre se pro tyto účely stává čím dál lepším prostředníkem. Po vynikajících inscenacích se Sherman Theatre v Cardiffu a fenomenálním Standing At the Sky’s Edge ze Sheffield Theatres přichází klasické dílo Alana Bleasdalea. To mělo premiéru v liverpoolském divadle Royal Court Theatre pod vedením Kevina Fearona a v National Theatre se zdrží jen krátce, než se přesune do Garrick Theatre na svou štaci ve West Endu. James Graham ve spolupráci s Bleasdalem přetvořil seriál z roku 1982 v sevřenou, něco málo přes dvě hodiny trvající hru. I když to znamená, že přijdeme o část vývoje postav, emocionální dopad zůstává stejně drtivý. Skupina mužů, bývalých dělníků pokládajících asfalt (tzv. „blackstuff“), čelí životu na podpoře a musí pracovat načerno, aby vyžili, zatímco jim jsou v patách kontroloři z úřadu práce pátrající po zneužívání dávek. Nezaměstnanost tehdy v důsledku politiky Margaret Thatcherové, která likvidovala průmysl, přesáhla tři miliony.

Soubor. Foto: Alastair Muir

Těm, kteří si pamatují seriál, stačí k připomenutí dvě slova: „Gizza job“ (Dej mi hák). Je to zoufalé zavrčení Yossera Hughese, který se snaží udržet si důstojnost, zatímco o všechno přichází. Vzhledem k nedávnému úmrtí Bernarda Hilla, jenž postavu nezapomenutelným způsobem oživil, působí výkon Barryho Sloanea o to naléhavěji. Sloane zachytil Yossera dokonale a vtiskl mu vlastní tvář. Je agresivní, hrozivý, zoufalý, a přesto stále lidský – na jevišti dominuje a všechny kolem udržuje v neustálém napětí. Je až mrazivě aktuální, že jeho výkřik rezonuje i 42 let po prvním vysílání seriálu. Chrissie v podání skvělého Nathana McMullena je naším průvodcem touto průmyslovou pustinou, kterou mistrně vykreslila Amy Jane Cook ve scéně i kostýmech. Nádherný výkon podává Philip Whitchurch jako George, stařešina komunity, který ze svého obývacího pokoje vede neoficiální poradnu a srdceryvně vzpomíná na doky v dobách jejich největší slávy. Je to sice obsazení dominované muži, ale Lauren O’Neil jako Chrissieho hladovějící a trpící manželka Angie přináší na scénu stejnou dávku beznaděje i lásky. Humor je černočerný, ale trefuje se do živého – a moc mě potěšilo, že vtip o zpovědi u „Dana“ stále funguje dokonale!

Barry Sloane a Dominic Carter. Foto: Alastair Muir

Tato hra představí Bleasdaleovu klasiku nové generaci, i díky reprízám na stanici BBC4. V prvním dějství je možná až příliš mnoho expozice a Graham hledá závěr hry nadvakrát, než se trefí do toho pravého, ale bystrá režie Kate Wasserberg udržuje svižné tempo. Sborový zpěv komunity připomíná tvorbu liverpoolského filmaře Terence Davise, zejména snímek Vzdálené hlasy, klidné životy, a dělá z Liverpoolu další postavu příběhu. V době probíhající předvolební kampaně je více než důležité, aby hlasy dělnické třídy byly slyšet.

Hraje se do 8. června 2024