RECENZE: Candide v Komische Oper Berlin ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Bernsteinova Candida v berlínské Komische Oper.

Candide. Foto: Monika Rittershaus CandideKomische Oper Berlin, 22. srpna 2019, 4 hvězdičky Rezervovat vstupenky Leonard Bernstein je hudebníkem, který má v srdcích Berlíňanů zvláštní místo. Potvrdil to mimo jiné krátce po pádu Berlínské zdi v roce 1999, kdy do města přijel uvést Beethovenovu Devátou na open-air koncertu před radnicí v Schönebergu – tehdejším sídlem západoberlínského senátu. Bylo to přesně to místo, kde se před lety při své návštěvě zapsal do dějin jiný populární Američan, John F. Kennedy, svým slavným prohlášením „Ich bin ein Berliner“.  Lenny se pro místní stal symbolem mnoha důležitých věcí, především schopnosti přijmout a překonat břemeno minulosti a stavět nové mosty přátelství a vzájemného porozumění – což jsou dvě kvality, které v současných americko-německých vztazích zrovna nebijí do očí. A tak se Komische Oper Berlin (KOB) rozhodla u příležitosti 30. výročí konce studené války a 100. výročí Bernsteinova narození zahájit svou novou sezónu obnovenou premiérou odvážné inscenace režiséra Barrieho Koskyho. Jde o Bernsteinovu komplexní a náročnou poctu evropské kultuře – brilantní a neuvěřitelně šarmantní komickou operetu na motivy Voltairova slavného pikareskního románu o optimismu, který vítězí nad nepřízní osudu.  (Soubor má v repertoáru také „West Side Story“, která se na scénu vrátí později v sezóně.)   V oběhu je nespočet různých verzí tohoto díla, ale zde se používá víceméně věrná „restaurovaná“ verze Johna Cairda z roku 1999, vytvořená pro britské National Theatre (další výročí!), která se snaží zachovat co nejvíce z originálu.  Hudebně zaznívá v plné orchestraci, kterou připravil sám Bernstein s Hershy Kayem a doplnil Bruce Coughlin.  Hudební partitura působí mnohem celistvěji než poněkud nesourodý scénář, který je sice odvážným, ale ne zcela úspěšným pokusem o převedení epizodického příběhu na jeviště.  Nekonečné vstupy postavy Panglosse zde působí jako závaží, které brzdí lehkost vyprávění. Jiným produkcím se podařilo tyto pasáže lépe vplést do struktury dialogů. Tom Erik Lie je skvělý zpěvák, ale jeho mluvenému projevu chybí větší pestrost.  Přesto máme možnost sledovat zbytek mimořádně disponovaného domácího ansámblu, který znovu potvrzuje svou světovou úroveň. Už od prvních taktů řízné a jiskřivé předehry je jasné, že pod taktovkou hudebního ředitele Jordana de Souzy nás čeká strhující a břeskné pojetí této velkolepé partitury.  Souza volí odvážné tahy, nechává naplno zaznít vřískot dřevěných dechů a fanfáry žesťů s energií a nebezpečností, kterou si člověk spojuje spíše s drzou egománií Richarda Strausse nebo sardonickým hněvem Šostakoviče. Poté však smyčce postupně dodávají paletě hudebních barev vřelost a romanci, čímž vytvářejí přesně onen komplikovaný mix nálad, který budeme prozkoumávat další tři hodiny.  Nic nás však nepřipraví na ohromující nástup sboru, který se nejdříve jen ozývá odněkud zdaleka za námi – jako by k nám promlouval z dávné minulosti – v průzračném lidovém chorálu (sbormistr David Cavelius).  Pro ty z vás, kteří toto dílo ještě neznají: je to hudební divadlo té nejvyšší kvality, které neustále překvapuje – i když ona neutuchající scénická akce může být časem únavná. Scéna Rebeccy Ringst je nekompromisní černá krabice, která je (až na pár hlučných vozíků s dekoracemi) prakticky tím jediným, na co se po celé představení díváme.  Často ji plní kouřem – podobně jako D. W. Griffith zaplňoval prázdná místa ve svém eposu o americké občanské válce „Zrození národa“ – a tento dým je s láskou nasvěcován Alessandrem Carlettim.  Kostýmy Klause Brunse jsou pak naprostou všehochutí stylů a období.  Na to si musíte udělat vlastní názor, ale osobně si myslím, že v takovém syrovém, brutalistním prostoru jsou barokní paruky a fraky to poslední, co by člověk chtěl vidět.  Je jich tu požehnaně a prostě to nepůsobí správně.  Mnohem lépe podle mě fungují četné moderní oděvy (např. styl padesátých let nebo současná móda), které nám připomínají, že všechna témata příběhu – snobství, šikana, migrace kvůli válkám, moru a chudobě, chamtivost, otroctví, zneužívání, prostituce, krádeže a vraždy – jsou v našem světě stále aktuální.  Brunsovo rozhodnutí obsadit do scény Auto-da-fé tanečníky v kostýmech showgirls z Las Vegas v dragu je pak naprostý mistrovský tah.  Velký ohlas u diváků vyvolali také vojáci, kteří za doprovodu halasných bubnů evokovali macho skandování moderní americké armády; to byl jeden z momentů, kdy propojení dobových kostýmů a moderního chování fungovalo bravurně. Photo: Monika Rittershaus Koskyho režijní přístup se zpočátku snaží děj rozhýbat a dodat každé scéně maximální možný spád.  Přesto zůstává věrný požadavkům partitury, a když Bernstein zvolní, zvolní i on.  Právě v pozdějších, morálně rozpolcenějších epizodách příběhu dovoluje dílu plně dýchat a sundává nohu z plynu.  Choreografie Otta Pichlera mu v tom sekunduje a v jejich společném pojetí příběhu najdeme prvky pozoruhodné modernity.  Chvílemi se ocitáme ve světě Rolanda Petita v jeho nejodvážnější formě, nebo dokonce Piny Bausch. Německé libreto Martina Bergera je relativně nové a dobře se zpívá, ale hodně humoru se vytrácí (těžko říct, zda interpretací, překladem, nebo prostě velmi střízlivou náturou publika).  Pozitivem je, že temnější prvky této inscenace mají obrovskou váhu a jen tak na ně nezapomenete.  Celé obsazení se zdá být na tuto vlnu skvěle naladěno. O nikom to neplatí víc než o představiteli titulní role Johannesi Dunzovi. Jeho vzhled idola dívčích srdcí, atletická postava (která vynikne v kožených kalhotách lederhosen) a nádherný tenor jsou sebevědomým humanistickým prohlášením tváří v tvář neradostným scenériím.  Dr. Pangloss, Voltaire a Martin v podání Toma Erika Lieho působí vedle něj méně přesvědčivě a sklouzávají spíše ke karikatuře.  Podobnou hrubou nadsázkou trpí zpočátku i Kunigunda (Cunegonde), ale Meechot Marrero to vše napravuje v momentě, kdy její postava upadne v nemilost a ona odzpívá „Glitter and be gay“ jako tanečnice u tyče v pochybném baru.  Po jejím boku exceluje Frederika Brillembourg jako Stará dáma – její pojetí je skvělou burleskou a jejich duet na začátku druhého dějství je skutečně vtipný, i v onom drsném prostředí.  Dalším vydařeným párem jsou Maximilian (Dominik Köninger) a Paquette (Maria Fiselier), kteří se skvěle zhostili i dalších drobných rolí. Jde o rozsáhlý, rozmáchlý příběh líčící svět v chaosu (srovnání s Griffithem nebylo náhodné).  Mezi dalšími výraznými účinkujícími jsou skvělý Ivan Tursic (který se několikrát pokusí ukrást si celou show pro sebe), Timothy Oliver, Frank Baer, Saskia Krispin, talentovaný nováček Daniel Foki, Tim Dietrich a další.  K tomu si připočtěte desítky tanečníků a členů sboru, kteří společně vytvářejí velkolepý vizuální zážitek.  Scéna v Eldorádu, kde se tmavý vzduch plní pomalu padajícími vločkami blyštivého zlata, je naprosto uhrančivá.  A závěrečný, opojný chorál má symfonické rozměry a neuvěřitelnou sílu. Celkově vzato jde o hvězdný start zajímavého roku tohoto souboru a důstojnou poctu jedné z nejpozoruhodnějších osobností hudebního světa.  Na repertoáru.