RECENZE: To nejlepší z festivalu Colchester Fringe

Paul T Davies bilancuje uplynulý Colchester Fringe a představení, která stihl navštívit.

Minulý víkend se město podruhé proměnilo v dějiště divadelního festivalu Colchester Fringe. Letošní ročník byl ještě větší než ten první a nabídl nesmírně pestrou paletu kousků! Snažil jsem se zhlédnout co nejširší výběr od mezinárodních souborů až po celostátní a regionální tvůrce – a tady jsou mé dojmy! THE SENSEMAKER. 5 HVĚZDIČEK.

Ze Švýcarska k nám dorazilo to nejpřesnější a nejvíce podnětné představení, jaké jsem za dlouhou dobu viděl. Jde v podstatě o souboj jedné ženy s automatickým odpovídačem – nekonečné čekání na lince, plnění pokynů a čirá frustrace z „visení na telefonu“. Celé v pantomimě a lip-syncu. Přimělo mě to myslet na žadatele o sociální dávky, se kterými se jedná bez špetky lidskosti, zatímco jazyková rozmanitost působila jako odvážná satira na byrokracii EU. Když se pak protagonistka na scéně obnažila, mrazilo mě z pocitu, že jí berou míru do koncentračního tábora. Brilantně balancující na hraně snesitelné frustrace – tohle je fringeové divadlo v té nejlepší formě.

THE LAST KING OF PORN. 3 HVĚZDIČKY.

Milánské uskupení Birbanti přivezlo silný kus o temné straně pornoprůmyslu. Navzdory provokativnímu názvu (který hře spíše trochu škodil) a zápletce o herci, jenž natáčí svůj finální sexuální maraton se stovkou žen, šlo především o příběh „podřadné“ třídy snažící se přežít v destruktivním prostředí – „jednou v pornu, navždy v pornu“. Bohužel zvolený prostor pracoval proti hercům; kvůli silným italským přízvukům a špatné akustice jsem většině textu prostě nerozuměl – a po debatě s diváky jsem zjistil, že jsem nebyl sám. Byla to škoda, protože herecké výkony byly plné nasazení a bylo vidět, že soubor hru i téma prožívá.

LIFE IS JUST A BOWL OF CHERRIES. (2 HVĚZDIČKY)

Divadlo Mojalet ze San Diega nabídlo tanečně-divadelní zážitek propojující svět opery, telenovel a reklam. Uvědomil jsem si, jak jsou si zápletky v těchto žánrech podobné – absurdní a mýtické – což bylo velmi zábavné. Měl jsem však pocit, že dílo vzniklo trochu ve vakuu; umělci sice tématům rozuměli, ale na diváky se nepodařilo přenést vše a mně osobně chyběla větší citová hloubka. Nicméně klaunské prvky v teleshoppingových vstupech byly skvělé a závěrečný obraz byl naprosto famózní – stálo za to si na něj počkat.

Vyprávění příběhů je srdcem každého divadla a letošní Fringe nabídl dva ukázkové příklady. CAPTAIN JAKE AND THE SEARCH FOR THE RED QUEEN (4 HVĚZDIČKY) byla parádní rodinná show, skvěle vyprávěná a se třemi úžasnými malými diváky, kteří se s radostí zapojili na scéně jako součást pirátské bandy! Ohromně jsem se bavil a prostor dostali i „velké děti“ v publiku! AFTER THAT (4 HVĚZDIČKY) byl fascinující kus zasazený do doby za čtyřicet let, kdy už neexistuje nic z toho, co milujeme a co nám přináší potěšení. Svět, kde být průměrný je lepší než být šťastný a všichni nosí v žaludku kameny, aby se drželi „při zemi“. Vyvinulo se to v kouzelné dílo o síle a důležitosti umění – v post-covidové době jsme přesně takové osvěžující připomenutí potřebovali. Amanda Kelleher ho odvyprávěla s velkou vervou. AN A-Z OF FISH AND CHIPS. (4 HVĚZDIČKY)

Komedie měla na festivalu silné zastoupení a poučná „přednáška“ Jimmyho Judge nám představila historii nejoblíbenějšího britského pokrmu. Plno faktů (z nichž mnohé by asi neprošly ověřením), ukázky z jeho připravovaného muzikálu o „svatbě ryby s hranolky“ a nevtíravá interakce s publikem dělají z Jimmyho nesmírně sympatického baviče. Nebyl to ani tak TED Talk, jako spíš „Cod Talk“ (Tresčí povídání)!

BOUNCE A OUT OF THE DARKNESS (4 HVĚZDIČKY)

Místní soubor Radio Vision na Fringe opět přivezl svůj unikátní styl audiovizuálních čtených her, které byly inscenovány velmi účelně a působivě. První hra, Bounce, se zaměřila na dvě ženy na střeše – jedna tam přišla protestovat skokem na bungee laně, druhá skoncovat se životem. Jejich naprosto odlišné povahy, krásně ztvárněné Sadie Orlando a Josephine Carter, je dovedly ke vzájemné spolupráci a vnitřnímu uzdravení. Scénář Clare Shaw je sice nabitý tématy ekologické krize, práva na protest a duševního zdraví (možná až příliš na tak krátký formát, místy působil až moc didakticky), ale zápletka byla silná a uspokojivá.

Druhý kus, Out of The Darkness od Griffa Scotta, mě naprosto dostal. Hrálo se přesně na výročí neštěstí v Aberfanu, což přímo zasáhlo mou velšskou duši. Hra byla nádherná svým pietním tónem, popisovala následky katastrofy a její hrozivý dopad na vesnici i děsivé události z 21. října 1966. Obsazení, ke kterému se k Sadice Orlando připojili Paul Reed, Ben Maytham a George Deadman, bylo vynikající. Byl to hluboce dojemný zážitek, kterému by velmi slušelo uvedení ve své domovině. Silně bylo zastoupeno i LGBTQ+ divadlo. Stihl jsem JUNO AND THE JETPACKS (3 HVĚZDIČKY), kousek na pomezí koncertu a divadla, ve kterém se Juno snaží napsat nový hit a získat inspiraci z čerstvého rozchodu. Dramatický náboj mi přišel trochu slabší, protože rozchod působil celkem smírně a už uzavřeně, a finále postrádalo ráznost. Silnou stránkou jsou však skvělé písně a výkon Lynsey Woods – je to úžasná odpověď všem, kteří nechápou bisexualitu a kladou stále dokola ty samé dehonestující otázky. Skutečné volání po solidaritě! Nesmírně zábavné bylo PAPER DOLLS (4 HVĚZDIČKY), zkoumání dragu a toho, co znamená být drag artistou. Hra zpochybňovala ideály „dokonalé“ ženy i posilující moc drag persony. Dan Deller-Thompson a Lisa Warnock (a jejich drag protějšky Tracey Paper a Suga Paper) vytvořili zábavnou a hloubavou show s tak dobrým lip-syncem, že přísahám, že se vlákna jejich paruk chvěla přesně s pohyby rtů! „Hand-made“ pocit z celého představení byl jeho předností; vycházel z pravdivého a osobního prostoru a byl krásnou oslavou sebeidentity.

Čtěte také: Colchester se mění ve Fringe City – Colchester Fringe 2022