RECENZE: Faith, Hope and Charity, National Theatre ✭✭

Julian Eaves hodnotí hru Faith, Hope and Charity od Alexandera Zeldina, která se právě hraje v divadle Dorfman v londýnském National Theatre.

Celia Noble v inscenaci Faith, Hope and Charity. Foto: Sarah Lee Faith, Hope And Charity

Dorfman Theatre, National Theatre,

17. září 2019

Rezervovat vstupenky

Lord Cottesloe kdysi propůjčil své jméno jednomu ze tří sálů v sídle National Theatre na South Banku; dnes je přítomen už jen v názvu společenské místnosti, do které byl o přestávce premiéry této nové hry, napsané a režírované Alexanderem Zeldinem, nahnán tisk.  Téměř nezařízenému prostoru dominuje v jednom rohu velká knihovna, v níž jsou navršeny stohy divadelních her a knih od dramatiků.  Mezi nimi mě upoutala hloubavá a provokativní autobiografie Arnolda Weskera „As Much As I Dare“.  Vytáhl jsem ji z police a rozhodl se zahrát si „sortes“: náhodně jsem knihu otevřel a nechal své oči bezděčně dopadnout na slova, která mi byla nejblíž, v naději, že v nich najdu duchovní vedení pro svou současnou cestu.  K mému úžasu jsem si přečetl slova, která sice nebyla Weskerova, ale jím citovaná: „... drž se dál od prózy... drž se poezie...“  Byla to rada, kterou dostal jako mladý autor.  Ačkoli nejsem z těch, kteří by Nejvyššího podrobovali kritice, cítil jsem potřebu se pojistit: koneckonců to, co jsem četl, nebyla Weskerova vlastní slova, ale slova „vypůjčená“.  Chtěl jsem slyšet jeho hlas.  Vzal jsem tedy druhý svazek, jeho „Social Plays“, a z něj vypadla tato magická věta: „Pravda je pravda – zdrcující.“

Foto: Sarah Lee

S těmito myšlenkami v hlavě jsem se vrátil do sálu, abych dokoukal premiéru kusu s tak nábožným názvem (vycházejícím z Biblického listu Korintským: „A tak zůstává víra, naděje, láska, toto trojí; ale největší z nich je láska“ – v anglickém originále „charity“).  Název je však asi to jediné mystické na celé hře.  Vše ostatní je strohá, všední, hyperrealistická banalita, kde nás drsně mdlé osvětlení Marca Williamse vtahuje do stejně nehostinného světa jako super-naturalistická scéna Natashy Jenkins (i kostýmy jsou v jejím podání nemilosrdně obyčejné).  Nicméně mezi tvárnicemi a překližkovými panely Jenkins přece jen vytvořila trojici neoklasicistních kapelních oken, naznačujících (což scénář nikdy neudělá) jakýsi ztracený smysl pro religiozitu – to prostřední je o něco vyšší než ostatní dvě.

Nick Holder a Dayo Koleosho. Foto: Sarah Lee

Co se týče zbytku hry, inu, moc v ní není a poetická inspirace jí zcela chybí.  Jde o jakousi variaci na Gorkého „Na dně“ – zasazenou do denního stacionáře pro lidi bez domova, vykořeněné a zoufalé – ale ve srovnání s ním je to jen chudý příbuzný, kterému chybí téměř vše.  Nevím, kolik lidí v publiku strávilo čas v podmínkách, které se na jevišti zobrazují.  Nemohu říct, kolik z nich na vlastní kůži zažilo bezdomovectví, chudobu, hlad, zimu a izolaci, ale v mém životě a v životech mých blízkých byly tyto věci po mnoho let dominantní.  Tuto realitu jsem však v Zeldinově snování nepoznal.  On prý slyšel hlasy lidí, které zastupuje, viděl jejich komunitu – to je zde sice pracně a jistě upřímně zrekonstruováno, ale bez odvahy a bez ducha.  Je to takové „halal“ divadlo: obraz života, který byl schválně zbaven krve, než byl naservírován divákům.  Na povrchu to vypadá věrohodně, ale při bližším pohledu se to celé brzy prozradí jako klam.

Alan Williams. Foto: Sarah Lee

Toto je svět obývaný výhradně ztroskotanci.  Jelikož u chudých a marginalizovaných lidí znám spíše energii a vitalitu, byl to pro mě docela šok muset prosedět dvě a půl hodiny slabosti, stížností, lítosti, výmluv a obviňování, podaných tak sebevědomě neumělým a rádoby přesvědčivým způsobem.  Lidé v této místnosti sedí a mluví a mluví a mluví s naprostým nedostatkem dynamismu, způsobem, který je mi cizí po tolika letech prožitých právě tady v Londýně.  Tyto všední hovory jsou téměř nekonečné a neustále z druhé ruky vyprávějí o událostech, které by mohly být strhujícím dramatem – kdyby jim to autor a režisér v jedné osobě dovolil.

Zdánlivě je to říše Hazel v podání Cecilie Noble, vedoucí stacionáře, jejíž svatá trpělivost udržuje tuto glorifikovanou vývařovnu v chodu.  Její výkon, stejně jako u většiny obsazení, je trpělivý a tolerantní a snaží se příliš neupozorňovat na žalostné nedostatky textu, konstrukce a stylu inscenace.  Nicméně od první scény je jasné, že její dramatický účel je jiný: má být jednou z několika žen, které obíhají kolem mnohem důležitější postavy – muže, Masona v podání Nicka Holdera, úřednicky suchopárného vetřelce.  Teoreticky je tam proto, aby vedl „sbor“, a v jistém smyslu zde existuje „zápletka“, která směřuje k vyvrcholení v podobě nácviku dvou popových písní (představte si hru „The Events“ od Davida Greiga, která je mnohem lepší, a zřeďte ji deseti díly kalné vody).  Masonova dramaturgicko-estetická role je ale jiná. Hazel z něj od začátku nespustí oči a Beth (Susan Lynch) se mu neustále vrhá kolem krku, obnažuje se a zasypává ho polibky.  To je ale chlapík.

Ayomide Mustafa. Foto: Sarah Lee

Zatímco postavy Karla (Dayo Koleosho), Anthonyho (Corey Peterson) a bezejmenného člena souboru (Nathan Armakwei-Laryea) jsou ignorovány.  Stejně tak i Marc (Bobby Stallwood).  Z hlediska sexuální politiky je „zajímavé“ to sledovat.  Aha, zmínil někdo politiku?  Mám pocit, že se za všemi těmi plastovými židlemi a papírovými ubrousky má skrývat „implicitní“ diskuse o aktuálních problémech dneška.  Ale Zeldin dbá na to, aby se na scéně nikdy neobjevila žádná autorita – novinář, radní nebo kdokoli, kdo by mohl ohrozit jediného povoleného alfa samce, Masona.  Hm...

Výsledkem je hra plná slov, ale postrádající drama.  Premiérovému publiku to však nevadilo: většina se poslušně smála a na konci vyskočila na nohy, aby představení odměnila bouřlivými ovacemi.  Upřímně nechápu proč.  Možná se pletu.  Možná oni vědí, jak tento svět vypadá, a já ne.  Rád se nechám poučit.  Mezitím tu máme nedopsané role pro Hind Swareldahab a její divadelní dítě, plus nevyužité komparzisty v pozadí.  A pak je tu Bernard (Alan Williams), který si neustále stěžuje a omlouvá se.  Ze všech věcí, které si pamatuji o lidech z tohoto prostředí, nikdo z nich nikdy neměl pocit, že by se měl omlouvat za to, kým je.  Takže to nikdy nedělali.  Je tu sice pár slabých výbuchů emocí, ale nic, co by hru někam posunulo.

Bobby Stallwood. Foto: Sarah Lee

Všechno to působí velmi mdle a předžvýkaně.  Z mého pohledu je to zklamání.  Tito lidé ze dna společnosti bývají ti, kteří jdou bez okolků k věci, přesto se zde zdá, že ji ani nezačnou chápat.  Skončím jedním příkladem: Kdysi v holičství vtrhl dovnitř místní kluk, aby rychle prodal drahý fotoaparát.  Když jsem se ho začal vyptávat na parametry, odbyl mě slovy: „Jsem zloděj, ne fotograf.“  Tento jedinec rozuměl stručnému a vtipnému dialogu s dramatickým dopadem víc než pan Zeldin.  Pravda je skutečně zdrcující – a to je přesně to, co zde nedostanete.  Herecký soubor se snaží, ale nic nemůže zahránit rozvláčný a statický scénář bez života.