RECENZE: Fleabag, Wyndham's Theatre, Londýn ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru Potvora (Fleabag) od Phoebe Waller-Bridge, která se momentálně uvádí v rámci limitované a beznadějně vyprodané sezóny v londýnském Wyndham's Theatre.

Phoebe Waller-Bridge ve hře Potvora. Foto: Matt Humphrey Potvora (Fleabag)

Wyndham’s Theatre, Londýn.

29. srpna 2019

4 hvězdy

Pokud vám uniklo jméno Phoebe Waller-Bridge, její postava Potvory (Fleabag) nebo následný seriál, pak jste nejspíš zcela minuli kulturní fenomén posledních let! Tento monolog byl poprvé uveden na festivalu v Edinburghu v roce 2013, získal nespočet ocenění a po sezóně v Soho Theatre byl nominován na cenu Laurence Oliviera. Zbytek je již legendární historie – Phoebe je dnes jednou z nejobdivovanějších a nejoblíbenějších britských autorek a hereček. Nyní se hra dočkala své premiéry ve West Endu jako vítězné kolečko na rozloučenou s touto postavou. Už při příchodu do hlediště je láska k Waller-Bridge přímo hmatatelná. Jeden z mých přátel poznamenal, že toto představení, které je beznadějně vyprodané (včetně nejdražších vstupenek) a na které lidé stojí fronty na ranní doprodeje už od svítání, je v podstatě „imunní vůči kritice“. A má pravdu – zvlášť když jsou text i herecký výkon tak skvělé. (Ostatně druhá série seriálu Na mušce / Killing Eve byla pro mnohé zklamáním právě proto, že ji Waller-Bridge tentokrát nepsala.)

Nejlepším způsobem, jak si toto divadelní představení užít, je odprostit se od všeho, co znáte z TV seriálu; toto je začátek, příběh o zrodu postavy. Pamětníci seriálu poznají jednotlivé situace a postavy a bude je fascinovat sledovat, jak se vyvíjely. Zhruba na hodinu se ale vracíme k Potvoře, její nejlepší kamarádce Boo, morčeti Hilary a všem těm mužům, se kterými Potvora spí. Skvělým doplňkem je postava Joea, postaršího hráče na ukulele, který v seriálu chybí a jehož hluboký optimismus a chuť do života kontrastují s Potvořinými depresemi. Waller-Bridge podává naprosto strhující výkon; slouží jí ke cti, že svou postavu stále miluje, užívá si energii živého publika a rozhodně neusíná na vavřínech. Hra je to „pěkně sprostá“ a drzá (bulvární deník The Sun to zjevně objevil až s několikaletým zpožděním po nás ostatních), úžasně upřímná a nachází silnou odezvu u ženského publika (a nejen u něj!).

Phoebe Waller-Bridge jako Potvora ve Wyndham's Theatre. Foto: Matt Humphrey

V čem ale Waller-Bridge skutečně vyniká, je vykreslení osamělosti – té, kterou cítíte, když truchlíte pro mrtvou matku a nejlepší přítelkyni. Samoty v promiskuitě, kdy uděláte cokoli a vyspíte se s kýmkoli, jen abyste se nemuseli vrátit domů. Samoty ve vztahu, pocitu vyvržení z vlastní rodiny, protože jste zaškatulkováni jako „ta divná“, a dokonce i osamělosti morčat. Autorka se nevyhýbá ani nepříjemným stránkám své postavy; občas vám Potvora nebude sympatická, ale vždy budete chápat její motivy a při neustálém střídání smíchu a smutku vás její příběh dojme.

V divadle této velikosti se nevyhnutelně trochu ztrácí komornost představení (záleží, kde přesně sedíte) a inscenace v sobě stále nezapře svůj původ v alternativním divadle (nadcházející přenosy do kin mohou vlastně živému představení jen prospět). Nic nebylo změněno – ani citlivá režie Vicky Jones, ani scéna Holly Pigott. Pětašedesát minut působí možná až příliš krátce a trocha nového materiálu by neškodila. Pokud je to však definitivní sbohem této postavě (a já cítím, že je čas jít dál, protože se nemůžu dočkat, co autorka vytvoří příště), pak jsou ovace vestoje zaslouženým poděkováním autorce na vrcholu jejích tvůrčích sil.