RECENZE: Ghost Quartet, Boulevard Theatre Londýn ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Ghost Quartet od Davea Malloye, zahajovací inscenaci v novém londýnském divadle Boulevard Theatre v Soho.

Maimuna Memon a Niccolo Currandi v představení Ghost Quartet. Foto: Marc Brenner Ghost Quartet

Boulevard Theatre,

31. října 2019

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Čas od času se objeví show, která je prostě dokonalá, a tohle je přesně ten případ. O to víc potěší, že jde o premiéru ve zcela novém divadle, které je samo o sobě ideálním prostorem. Spojení tohoto díla a scény se během úvodní sezóny velkolepého nového projektu zakladatelky Fawn James ve West Endu nepochybně setká s obrovským úspěchem. Jde o brilantní zahájení první sezóny Rachel Edwards v roli umělecké ředitelky. Nová budova od studia SODA s interiérem od charcoal blue umožňuje nejméně 8 různých uspořádání, která lze měnit i několikrát denně, což pravidelní návštěvníci brzy zjistí: konají se tu denní akce, pozdní hudební večery i autorská čtení. A to vše, musím podotknout, za velmi příznivé ceny.

K otevření tohoto komorního, špičkově vybaveného sálu pro 165 diváků byl vybrán nádherný „písňový cyklus“ Davea Malloye pro čtyři hrající herce (s několika překvapivými doplňky). Někdy se stává, že hudební partitura působí jen jako náhodná sbírka písní; v tomto případě jde však o kolekci, která tvoří dokonale harmonický celek v pravém slova smyslu. Hudební režisér Benjamin Cox (který má zkušenosti z opery i muzikálu) vedl ansámbl tak, aby každý suverénně integrovaný moment dýchal naprostou dokonalostí. Pokud jde o inscenaci jako takovou, režisér Bill Buckhurst nechal tomuto elitnímu týmu maximální volnost, čímž jim v tomto klenotu mezi kruhovými divadly dopřál absolutní autonomii.

Zubin Varla a Maimuna Memon v představení Ghost Quartet. Foto: Marc Brenner

Buckhurstův tvůrčí tým bude známý příznivcům jeho „řeznického“ Sweeneyho Todda a zde slaví stejný úspěch jako v Tootingu, na West Endu či na Broadwayi. Scénograf Simon Kenny připravil v rekvizitách rozestavěných kolem hudebních nástrojů na malé scéně řadu fascinujících „stop“, které napovídají, o čem show vlastně je. Zatímco prostory připomínají stylový noční podnik ze šedesátých let, obklopený útulnými křesly a stoličkami na míru od Race Furniture, samotné jeviště odkazuje k „Příběhům tisíce a jedné noci“, „Odysseovi“ a dalším symbolům západní kultury. Navíc se v průběhu večera vytahují šuplíky plné skotské, irské a americké whisky, která se rozlévá šťastlivcům v publiku, zatímco rafinované „brindisi“ nás vybízí k přípitku se „čtyřmi přáteli“.

Vskutku, čím déle nasloucháte těmto krásně napsaným a neustále překvapivým písním, které se mezi sebou proplétají a intrikují ozvěnami jedna druhé, tím méně v nich hledáte ucelený příběh a tím více se noříte do hloubavé, reflexivní nálady pohlceni kaleidoskopem tónů a vjemů. Zhruba po hodině, uprostřed večera, kdy Evening Standard hlásal drtivý náskok Borise Johnsona ve volební kampani, mi došlo, že toto je pravděpodobně poslední místo na světě, kde byste někoho takového čekali. On a jemu podobní by asi nenašli mnoho společného s touto srdečnou, velkorysou, esteticky vznešenou a morálně svobodomyslnou výpovědí. Dílo vzniklo v době Trumpova vzestupu v USA a je těžké v něm nevidět vášnivou deklaraci pluralitních, soucitných a liberálních hodnot – tedy všeho, s čím by lidé jako Trump (nebo Johnson, který se mu tak snaží podobat) souzněli jen stěží.

Toto divadlo je místem úniku – alespoň prozatím – před vším ošklivým a bezduchým v naší současné, smršťující se Anglii. Do této zvláštní říše nás provází čtveřice interpretů, kterým se nakonec podaří nejen si publikum zcela podmanit, ale nechat ho i „hrát jejich píseň“. Niccolo Curradi, známá tvář muzikálové scény, zahajuje cestu tímto zázračným terénem svým vřelým barytonem s violoncellem v náručí. Následuje ho mezzo-sopranistka Maimuna Memon, která opět oslňuje svým úžasně čistým a plným hlasem (zvukový design Davida Gregoryho je bezchybný, k čemuž nepochybně přispívá i špičková technika tohoto prostoru), i dramatickou suverenitou. Zubin Varla následně přináší ke klávesám svůj autoritativní tenor v shakespearovském střihu a ukazuje, že je mu Thelonious Monk (jeden z Malloyových idolů) stejně blízký jako zbytek této rozmanité partitury. A nakonec Carly Bawdenové rozeznívá nejvyšší tóny kvartetu svým perleťovým sopránem, který místy připomíná průzračnost Joni Mitchell nebo Carly Simon.

Po hodině a půl, během níž se zdá, že se zastavil čas, se ocitáme v jakési hudební krajině „jižanské a severní gotiky“, kde se před námi míhají polomýtické postavy, které nás na okamžik strhnou upřímným odhalením svého soukromí a skrytých tužeb nebo nás baví teatrálními confessions ve stylu Twin Peaks. Cestou ven jsem ve foyer neviděl žádná CD, ale zítra se tam vrátím, abych zjistil, kde se dají sehnat. A hlavně abych znovu zažil ten magický svět, ten rozkošný a k nezaplacení cenný kousek nebe, který se dočasně usídlil v Soho za cenu sotva jedné rundy drinků.

Hraje se do 4. ledna 2020.