RECENZE: Její velká šance (Her Big Chance), Talking Heads ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí Jodie Comer v inscenaci Její velká šance, součásti cyklu Mluvící hlavy Alana Bennetta, který je nyní k vidění na BBC iPlayer.

Jodie Comer v seriálu Mluvící hlavy: Její velká šance.

Nyní na BBC iPlayer.

4 hvězdičky

Sledovat nyní

Jedním z úskalí předělávání televizních klasik – a důvodem určité divácké ostražitosti – je fakt, že originál bývá natolik milován, že je těžké vytěsnit z hlavy první obsazení. Tato nová řada Mluvících hlav je však čistou radostí v tom, jak každý z herců dokáže obstát vedle původních výkonů, a někteří (zejména Tamsin Greig a Martin Freeman) si role naprosto přivlastnili. Její velká šance je jediným dílem, kde v textu a dikci stále slyším původní představitelku Julii Walters. Má to dva důvody: jednak byla hra zjevně psána přímo pro ni, a jednak jsem tímto konkrétním monologem – jedním z Bennettových nejlepších, který dokážu citovat zpaměti – mírně posedlý.

To však nijak neubírá na výkonu Jodie Comer v roli Lesley. Ta sama sebe vnímá jako naprostou profesionálku, i když jde jen o komparz, hrdě vzpomíná na spolupráci s Romanem Polanským na filmu Tess (kde hrála Chloe, tu vzadu na voze) a nyní získala roli, od níž si slibuje slávu. My diváci však vidíme, že ji čeká spíše hanba; jde totiž o nízkonákladové lehké porno určené pro německý a možná turecký trh. Lesley se diví, proč je vždy obsazována do rolí „lehkých holek“, a přitom se zaplétá s muži, kteří její kariéře rozhodně nepomohou – taková je její naivita a touha po úspěchu.

Co se od původní premiéry změnilo, je samozřejmě hnutí #MeToo. Naléhání mužů jako Spud, kteří tvrdí, že jim nejde jen o sex („Mám syna v hotelovém managementu a dceru s jednou ledvinou,“ přesvědčuje ji Spud, že není ten typ), působí dnes ještě slizčeji, i když je to stále k smíchu. Právě to dodává nové verzi svěžest a Comer navíc ještě více zdůrazňuje Lesleyinu zranitelnost. Režie Josie Rourke si udržuje mírný odstup – první scéna je točena přes okno, což nás od postavy zpočátku trochu izoluje. Na druhou stranu, „skutečnou“ Lesley nikdy nevidíme celou; neustále něco hraje a její pravé já probleskne jen v letmých, smutných a zahanbených pohledech do kamery. Pokud to zní ponuře, vězte, že je to zároveň klasická komedie. Mé oblíbené repliky, včetně té o oranžovém nylonu a porotě, která odsoudila Richarda Attenborougha k smrti, jsou stále k popukání, i když nad Lesleyinou honbou za slávou jen nevěřícně kroutíte hlavou. Dnes by nejspíš skončila v nějaké reality show a riskovala by ještě mnohem víc.

Přečtěte si naši recenzi na Obyčejnou ženu, recenzi na Svatyni a recenzi na Vzhůru do boje.