RECENZE: London Tide, National Theatre (Lyttelton) ✭✭✭

Paul T Davis hodnotí inscenaci London Tide, kterou aktuálně uvádí Lyttleton Theatre v londýnském National Theatre.

Ami Tredrea. Foto: Marc Brenner London Tide.

National Theatre, Lyttleton.

17. dubna 2024

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Toto je příběh řeky,“ zní jeden z prvních veršů úvodní písně v modernistické adaptaci Dickensova románu Naše společná přítelkyně od Bena Powerse s hudbou od PJ Harvey a samotného Powerse. Režisér Ian Rickson a scénografové se silně opírají o koncept Temže; v úchvatném úvodu jsou herci vyplaveni na břeh, zatímco vynikající světelný design Jacka Knowlese vlní prostorem jako příliv, neustále se přelévá a klesá, jak soubor plynule přechází ze scény do scény. Temže se tak stává dalším, ne-li ústředním hrdinou příběhu. Drama se odehrává na téměř prázdném jevišti, kde Powersova adaptace naráží na úskalí typické pro každou interpretaci Dickense (snad s výjimkou Vánoční koledy): zapotřebí je tolik vysvětlování a expozice, aby se ospravedlnily nepravděpodobné náhody, ke kterým dojde později. Hudba PJ Harvey je sice podmanivá a často krásná, ale spíše jen ilustruje to, co jsme právě viděli, a brzdí gradaci děje. S délkou přes tři hodiny by představení prospělo krácení a hlubší prokreslení charakterů, zejména u hlavních postav. Divák však musí být trpělivý – zatímco první polovinu tvoří převážně expozice, druhý akt přináší nádherné scénické obrazy a dramatické vyvrcholení. Celkově však hra ožívá jen v záblescích.

Obsazení inscenace London Tide. Foto: Marc Brenner

V „náplavě“, která se na začátku objeví na břehu, najdeme několik velmi působivých výkonů a celý soubor se na jevišti skvěle doplňuje. Ellie-May Sheridan je okouzlující jako temperamentní a přímočará Jenny Wren. Má několik skvělých metateatrálních replik o „romantické hrdince“ a člověk si říká, jak úžasnou vypravěčkou by byla. Velmi mě bavila rodina Wilferových – Penny Layden jako Mary, která jen zdánlivě (ale nikdy doopravdy) podléhá autoritě svého manžela (vynikající Stephen Kennedy). Bella Maclean v roli Belly Wilferové, možné i skutečné dědičky, působí v nepravděpodobných dějových zvratech přesvědčivě a disponuje silným hlasem, i když v projevu zůstává zbytečně umírněná a neopře se do rockovějších poloh. Hlavní představitelé – Ami Tredrea coby Lizzie Hexam, Tom Mothersdale jako nápadník John Rokesmith a Joe Armstrong jako Roger Riderhood – však bojují s plochostí svých postav; tempo a šíře příběhu jsou příliš rozmáchlé na to, aby bylo možné se zastavit a jít víc do hloubky. Kvůli tomu i misogynní a hrozivý Bradley Headstone v podání Scotta Karima působí spíše komicky než nebezpečně. (Když už obdivuji Dickensovy slovní hříčky a jména, musím vyzdvihnout skvostného Noddyho Boffina v podání Petera Wrighta!)

Jamael Westman a Ami Tredrea v London Tide. Foto: Marc Brenner

Vizuál je laděn převážně do černobíla, což občas budí dojem, že by hra potřebovala více barev a hloubky – podobně jako řeka, která jí protéká, působí místy kalně a nečitelně. Pohybové pasáže ve srovnání s léty praxe souborů jako Frantic Assembly nebo Complicite působí trochu odvozeně a sázkou na jistotu. Přesto zde zazní několik vynikajících písní, které pěvecky i narativně odpovídají postavám. Skutečné souvislosti, jako je téma „hromad prachu“ a peněz, které se v nich daly vydělat, se však divák dozví spíše z výborných textů v programu než přímo z jeviště. London Tide plyne jako rozvodněná řeka – je to dlouhá cesta, ale nabízí mnoho momentů, které stojí za to vidět.