RECENZE: Love, Love, Love, Lyric Hammersmith Londýn ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Mikea Bartletta Love, Love, Love, kterou v režii Rachel O'Riordan aktuálně uvádí londýnské divadlo Lyric Hammersmith.

Love, Love, Love, Lyric Theatre, Hammersmith,

11. března 2020

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Naprostý triumf hodný West Endu! Rachel O'Riordan mistrovsky inscenuje výjevy ze života střední třídy z pera Mikea Bartletta. Výsledkem je elegantní, vtipný, emočně vrstevnatý a morálně rozporuplný portrét národa. Inscenaci dominuje fenomenální výkon Rachel Stirlingové, který sám o sobě stačí k tomu, aby se vstupenky na tohle představení staly brzy nedostatkovým zbožím.

V jádru jde o poctivě napsanou hru o třech dějstvích v té nejlepší anglické tradici. Bartlett však tuto klasickou formu posouvá na nové území. Sleduje příběh Sandry (Stirlingová) a Henryho (Patrick Knowles) ve třech zlomových fázích jejich vztahu. První dějství nás přenáší do roku 1967, kdy v omšelém bytě rozkvétá první láska při náhodném setkání devatenáctileté Sandry se studentem Kennethem (Nicholas Burns) – bratrem jejího tehdejšího partnera, který působí poněkud mrzutě a zakomplexovaně pro své dělnické kořeny. Sandra vnáší do jejich stísněného obývacího pokoje, kde si mladíci vyměňují úsečné dialogy jako od Pintera, svěží vánek šedesátých let. Celé to rámuje fantastická zaoblená scéna Joanny Scotcherové připomínající televizor ze šedesátek – klidně by to mohla být inscenace z cyklu „Play For Today“.

Druhé dějství nás katapultuje do nablýskaného thatcherovského komfortu pastelově oranžového a zeleného obývacího pokoje na předměstí Readingu. Zde se hádají a hašteří dvě hlučné školní děti: desetiletý Jamie (naprosto přesný Mike Noble) a nepřirozeně zamračená Rose (v podání uhrančivé Isabelly Laughlandové). Henry je na papíře pánem domu, ale skutečnou vládkyní je bez debat úchvatná Sandra v krémovém kalhotovém kostýmu s dokonale vyčesanými vlasy, ztělesňující tehdejší kult úspěchu. Právě zde hra nabírá své osobité tempo a soustředí se na dvě hlavní posedlosti buržoazie: nevěru a děti. Scotcherová tentokrát scénu pojala jako rám televizoru z roku 1990.

Po komediálním jiskření prostředního dějství nabývají věci v závěrečné části vážnějšího a dramatičtějšího rázu. Ke slovu se hlásí láska jiného druhu – ta tvrdá. Jeviště se rozšiřuje a zplošťuje do podoby všudypřítomného smartphonu, protože se píše rok 2011. Propast mezi generacemi se zde zdá být nepřekonatelnější než kdy dříve. Scénář zde také nejprudčeji osciluje mezi nespoutanou komedií a zoufalstvím, zasazeným do mrazivé, prázdné a palácové nicoty bohatých důchodců. Bartlett zde dokazuje, že mu stejně dobře jde i tajemno a napětí.

Díky dunivému soundtracku Simona Slatera a stylovému svícení Paula Keogana celá produkce jasně hlásí, že O'Riordanová vede Lyric Hammersmith do mnohem prestižnějších vod, než kde se dříve nacházel. Tohle si zamilujete!

Foto: Helen Maybanks