RECENZE: Matt Doyle, online koncertní série Setha Rudetzkého ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Matta Doylea – hosta tohoto týdne v online koncertní sérii Setha Rudetského.

Matt Doyle Matt Doyle a Seth Rudetsky

The Seth Online Concert Series

3 hvězdičky

Zjistit více

Show odstartovala vřelé, vibrující a capella intro k zásadní lidové baladě Jasona Roberta Browna „It All Fades Away“ z venkovské romance Madisonské mosty (The Bridges of Madison County). Doyle disponuje atraktivním komerčním „ostřejším“ druhým tenorem s mírným sklonem k nosovkám ve vyšších polohách a svižným, upovídaným vystupováním, přičemž sypal jednu historku ze zákulisí za druhou. Má v očích také poněkud neposedný pohled, kterým vypočítavě těká z místa na místo, až by člověk skoro čekal, že mu mezi rty kmitne rozeklaný jazyk.

Ať je to jak chce, jedna z jeho historek představila skutečný nový talent: Ryana Scotta Olivera, v jehož hře „Jasper in Deadland“ Doyle účinkoval (pro ty, kdo nevědí, jde o další variaci na klišé řeckých bohů v podsvětí – a ano, takových nových her se teď v poslední době vyrojilo docela dost, že?). Z tohoto kusu zazněla píseň „Stroke by Stroke“: dokonale se hodila k Doyleovu lehkému popíkovému hlasu, ačkoliv se zdá, že vyžaduje spíše sytější hlas stadionového kalibru.

Od jednoho ohraného žánru k druhému: muzikál o superhrdinech, kde hlavní hrdina touží... „Létat“ (Fly)! Opět velmi zručný a dobře modulovaný zpěv našeho hosta. Intonace zde byla jistější (předchozí čísla občas trpěla drobnou nejistotou v ladění). Píseň „One Song Glory“ z muzikálu „Rent“ Jonathana Larsona se dočkala velmi spolehlivého a „solidního“ podání. Odtud jsme se přenesli k Probuzení jara (Spring Awakening, Duncan Sheik a Steven Sater). „All That’s Known“ je typická úzkostná sonda do nevyřešených emocí trápeného hrdiny Melchiora.

Zvláštní na těchto kouscích je, že zatímco vyžadují obrovskou dávku emocí a fanoušci je chápou téměř jako zjevené písmo s mystickou mocí, hosté tohoto pořadu o nich mluví s bezstarostnou lehkovážností, která je úplně shazuje. Číslo za číslem tahle neformálnost narůstá do té míry, že si posluchač říká: „No, když na tom nesejde vám, proč by na tom mělo záležet nám?“ Nepomáhají ani občasné výkřiky typu: „Ó, tuhle píseň MILUJU!“ Vždycky, když umělec něco takového prohlásí, nevyhnutelně se chci zeptat... PROČ? (Kdyby nám to tak jen dokázali říct.)

Více břitkosti přinesla Sondheimova rapsodická „Joanna“ ze Sweeneyho Todda. Právě zde se ukázal Doyleův dechovější a vibrující hlas jako méně vhodný pro dlouhé legatové linky, které volají po pořádné opoře a kontrole. Ale zpíval to v off-broadwayském přenosu oné „imerzivní“ produkce z Tooting Arts Clubu. Viděl jsem to představení na Shaftesbury Avenue a bylo vskutku komorní – přesně ten typ místa, kde by vám prošla i vražda.

Seth Rudetsky

Další potíže s nedostatkem dechu a hlasovým napětím se objevily v „Something's Comin'“ z West Side Story (jen Sondheim, Bernstein pro tohle číslo hudbu nepsal). Více popu se objevilo díky melodiím Hueyho Lewise vloženým do muzikálové verze „Ferris Bueller's Day Off“: Doyle zazpíval „If This Is It“ se švihem a čistotou, jeho hlas byl dokonalým odrazem impulzivního narcismu mládí, který je krví v žilách rockové hudby.

Naprostá ohranost většiny repertoáru v kombinaci s formátem autobiografické pouti proložené drby a vzpomínkami však pořadu postupně ubírala energii. Doyle zazpíval „Being Alive“ z muzikálu Company (třetí porce Sondheima) úhledně a s obratnou artikulací, ovšem s hlasem, který se hodí spíše do malé místnosti s jediným klavírem.

Korepetitor Seth Rudetsky samozřejmě dokáže tenhle klavír rozeznít jako celou kapelu. Následně si střihl vykrádačku „I Have Confidence“ ze Sound of Music z dílny tvůrců Book of Mormon: „I Believe“ (Trey Parker, Stone), která leží na nepříjemné horní hranici Mattova rozsahu. V této show to zvládl – tak akorát – ale raději nebudu spekulovat, jak by si poradil s osmi představeními týdně.

Pak ale přišla vítaná změna v podobě „To Make You Feel My Love“ od Boba Dylana (což je shodou okolností oblíbená píseň jeho babičky). To bylo zazpíváno dojemně a zahráno skvěle. A pak hurá zpátky k muzikálovým stálicím a k písni „I Got“ z Vlasů (Hair, Ragni, Rado, MacDermot), která dostala velmi důstojnou a nemonotónní interpretaci.

Suma sumárum, bylo to devadesát minut plných skvělých čísel, ale takové věci samy o sobě stoprocentně uspokojivý recitál netvoří, pokud nemají nějakou další pevnou oporu.