RECENZE: Mood Music, divadlo Old Vic ✭✭✭✭

Mark Ludmon hodnotí novou hru Joea Penhalla Mood Music v divadle Old Vic

Ben Chaplin (Bernard) a Seána Kerslake (Kat) v inscenaci Mood Music. Foto: Manuel Harlan Mood Music Old Vic Theatre

4. května 2018

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Každý, kdo někdy porovnal představení nové hry s textem vytištěným během zkoušek, ví, jak moc se autorovo dílo může proměnit, jakmile se do procesu zapojí režisér, dramaturg a herci. Scény mizí, repliky se nahrazují a konce se mění – výsledkem je kolektivní úsilí, přestože na plakátech zůstává podepsán pouze původní autor. V novince Mood Music zkoumá Joe Penhall tento proces spolupráce skrze prostředí hudebního průmyslu. Analyzuje spor o autorství mezi slavným producentem Bernardem a mladou písničkářkou Cat poté, co společně pracovali na albu.

Neil Stuke (Seymour) v Mood Music. Foto: Manuel Harlan

Dostáváme možnost nahlédnout pod pokličku toho, jak společně ve studiu tvoří písně a experimentují s klávesami a kytarou, ale většinu času sledujeme, jak své zážitky rozebírají se svými právníky a terapeuty. Jejich výpovědi se vzájemně prolínají v efektním abstraktním stylu. Bernard se projevuje jako charismatický a vtipný, ale zároveň arogantní a citově uzavřený muž na vrcholu kariéry. Naproti tomu Cat je nejistá, intenzivní a zranitelná – vržená do záře reflektorů v momentě, kdy se v branži teprve rozkoukává.

Pip Carter (Ramsay) v Mood Music. Foto: Manuel Harlan

Hra je zábavnou satirou na hudební průmysl, plnou vtipů, u nichž se nahlas zasmějete, i zajímavých postřehů. Klade si otázky o tvůrčích lidech – co je pohání, jak je ovlivňuje úspěch a proč má tolik hvězd tak narušenou osobnost. Tématem mocenských vztahů, ať už z hlediska pohlaví, nebo rizika vykořisťování začínajících umělců, jde o dílo velmi aktuální. Penhall se nepokouší o jednoduché odpovědi, pouze naznačuje, že úspěch a sláva mohou být nepřáteli čisté kreativity. Zároveň však hra ukazuje, jak synergie kreativních myslí dokáže vytvořit něco, co přesahuje původní nápad jednotlivce.

Seána Kerslake (Kat) v Mood Music. Foto: Manuel Harlan

Ben Chaplin je v roli okouzlujícího darebáka Bernarda dokonalý – je břitce vtipný ve své neschopnosti projevit empatii vůči ostatním, ať už jde o kolegy nebo exmanželky. Seána Kerslake je jako Cat excelentní; vystihuje jak křehkost umělkyně, tak její dravou vášeň pro hudbu jako takovou. Skvěle jim sekundují Jemma Redgrave a Pip Carter v rolích psychologů, jejichž pokusy osvětlit osobnosti obou protagonistů jsou nakonec marné a nedokážou proniknout k jádru toho, co takto talentované tvůrce skutečně žene vpřed. Ještě více odtrženi od čistoty hudby jsou pak představitelé „nutného zla“ – právníci ze zábavního průmyslu v podání Kurta Egyiawana a Neila Stukea.

Mood Music v svižné režii Rogera Michella poutavě dramatizuje právní a komerční tlaky na talent a kreativitu. Možná nejde úplně do hloubky, ale jasně ukazuje výhody i stinné stránky jakéhokoli tvůrčího úsilí, které usiluje o přízeň publika.

Uvádí se do 16. června 2018

REZERVOVAT VSTUPENKY NA MOOD MUSIC