RECENZE: Noye's Fludde, Theatre Royal Stratford East ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Noye’s Fludde (Noemova potopa) v Theatre Royal Stratford East, komunitní divadelní projekt, který právě uvádí tuto londýnskou scénu

Obsazení opery Noye's Fludde, foto: Marc Brenner Noyes Fludde Theatre Royal Stratford East,

4. července 2019

3 hvězdičky

Rezervujte zde

Gentrifikace Stratfordu pokračuje rychlým tempem s tímto dílem komunitního divadla v jeho prapůvodní podobě z pera Benjamina Brittena a autorů Chestervarských pašijových her z 15. století, o různých církevních pramenech ani nemluvě. Je to dílo nanejvýš eklektické. A provází ho pověst něčeho naprosto úžasného – alespoň podle zažitého názoru padesátých let.

Kuriozita je to bezpochyby. Trvá asi hodinu a je plná nadšených dětí převlečených za zvířata, která mají být nahnána do Archy ve známém příběhu z knihy Genesis o potopě světa. To vše doplňuje pár dospělých v rolích těch mluvnější postav. Velká potopa, jak víme, je jedním z proslulých záchvatů Božího hněvu nad Jeho stvořením. Mimochodem, později se tu dost mluví o tom, že „už žádná další pomsta nebude“. Divákům bych radil, aby takovým „příslibům“ věnovali zvýšenou pozornost. Letmý pohled do následných biblických (i skutečných) dějin prozradí, že Bůh plní své sliby asi s takovou úspěšností jako naši ctění pozemští lídři dneška. Jak zvláštní.

Louise Callinan (paní Noye) a Drbny v Noye's Flood. Foto: Marc Brenner

Dětí je tu nepočítaně a pocházejí z místních škol – Brampton Primary a Churchfields Junior – zatímco orchestr je plný mladých hudebníků z celého Londýna, které posílilo několik sólistů z prestižních profesionálních těles (koncertní mistryní je Janice Graham z ENO, jejímž „dítětem“ tento projekt je). Kostýmy a – typicky dominantní – scénu vytvořila Soutra Gilmour s výtvarnými návrhy zvířat od Olivera Jefferse. Luke Halls zalévá scénu videoprojekcemi a Oliver Fenwick ji osvětluje. Wayne McGregor za asistence Sarah Downing vytvořil skvělou choreografii pro Havrana (buď Alyssia Baptiste, nebo Neve Woodham, a tipuji, že jsem viděl tu druhou – rozhodně vrchol celého představení) a Holubici.

Marcus Farnsworth (Noe) a Louise Callinan (paní Noe) v Noye's Fludde. Foto: Marc Brenner

Suzanne Bertish je v roli Boha impozantní a má výborný přednes, až se člověk diví, proč ji na jevišti nevídáme častěji. Jejím chráněncem, stavitelem archy Noemem, je Marcus Farnsworth a jeho manželkou Louise Callinan. Oba odvádějí poctivou práci a připomínají nám, jak může Britten znít, když se do jeho hudby pustí skuteční pěvci. Jinde je to s mnoha amatéry spíše sázka do loterie. Mini-sbor Drben (toto libreto se skutečně nevyhýbá stereotypům, snad s výjimkou moderní genderové změny u Stvořitele): najdete tu hlasy zjevně školené v katedrálních sborech vedle těch s méně hlasovými zkušenostmi. Některým pasážím je rozumět,... jiným ne. Obecně lze ale říct, že většina lidí ví, že hodně pršelo a potopa to byla větší, než jakou kdy zažilo hrabství Gloucestershire.

Obsazení Noye's Fludde. Foto: Marc Brenner

Asi nejzábavnějšími momenty celého večera jsou tři chvíle, kdy je publikum zapojeno šarmantním hudebním ředitelem ENO Martinem Fitzpatrickem, aby se naučilo a následně z plných plic zazpívalo ty nejznámější duchovní písně. Skladba „For Those In Peril On The Sea“ byla pravděpodobně největším úspěchem – měl jsem to štěstí ji zpívat vedle někoho, kdo se ji učil v lavicích Etonské kaple. Ano, je to ten typ představení s přesně takovým publikem.

East End? Kde to je? Co to je? Hodina strávená ve společnosti této nesmírně milé divadelní zábavy vám v tomto směru příliš neosvětlí. A to ani přítomnost sboru Stratford East Singers nebo dalších účastníků jako ENO Baylis, ENO Community Choir či Guildhall School of Music and Drama. Už návštěva baru vypovídá o posunu divadla Nadii Fall do náruče „lepší společnosti“ a pryč od spojení s původním multikulturním obyvatelstvem: bar byl totiž obnažen a vymalován... na bílo.

Hraje se do 13. července 2019

REZERVOVAT VSTUPENKY NA NOYE'S FLUDDE