RECENZE: Opening Night, Gielgud Theatre ✭

Paul T Davies recenzuje Sheridan Smith v novém muzikálu Opening Night, který se právě uvádí v Gielgud Theatre.

Foto: Jan Versweyveld Opening Night Gielgud Theatre

23. března 2024

1 hvězdička

Rezervovat vstupenky

Sheridan Smith. Ivo van Hove. Rufus Wainwright. S takovým tvůrčím týmem je hlavní otázkou, jak se to všechno mohlo tak pokazit. Opening Night je podle propagace jedním z nejočekávanějších titulů letošní sezóny. Je to však „žhavý tip“, který do přestávky dost citelně vychladne. Není to vina talentovaného obsazení, které dře do roztrhání těla navzdory těžkopádnému scénáři a průměrné hudbě; ve skutečnosti jsou tam momenty, kdy excelují a vy si s frustrací uvědomíte, jak skvělé to mohlo být. Celá produkce je však zotročena Van Hoveovou vizí. Představení vychází ze stejnojmenného filmu Johna Cassavetese a sleduje herečku Myrtle, která se připravuje na broadwayskou premiéru nové hry s názvem The Second Woman. Krátce před premiérou je přímo před jejíma očima sražena a zabita sedmnáctiletá fanynka, což vyvolá vlnu vzpomínek a přízraků. Události natáčí dokumentární štáb, což nahrává Van Hoveově přehnané zálibě ve filmu a videoprojekcích – akce je po většinu hry promítána na velké plátno. Působí to odtažitě, rušivě, a vzhledem k tomu, že prvních asi pět minut produkce probíhá za průsvitnou rudou oponou, máte pocit, jako by se ta opona nikdy pořádně neroztáhla. Podle mě je přitom Van Hove nejlepší na prázdném jevišti s jedinou židlí, kde je středobodem text a herectví. Opening Night patří k těm kouskům, které dávají smysl ve zkušebně, kde je soubor plně oddán věci, ale k publiku se tento záměr už úspěšně nepřenese.

Foto: Jan Versweyveld

Sheridan Smith vkládá do role samu sebe i svůj značný talent a zaslouží uznání za to, že přijala roli, která odráží její vlastní velmi veřejně propírané psychické zhroucení. S kamerou neustále v obličeji má bolest vepsanou v každém rysu a zpívá nádherně. Nikdy se jí však nedostane svobody se pořádně utrhnout a nechat svou postavu zazářit. Zejména ve scéně premiéry, kdy je Myrtle dovlečena na scénu opilá a tlak na výkon je zřejmý. Píseň Ready For Battle působí jako skutečné „torch song“ drama, ale hraje se za rudou oponou a promítá se na plátno – divák nemá šanci se do děje emočně zapojit. Totéž platí pro Nicollu Hughes v roli dramatičky Sarah, která má fenomenální hlas. Její hlavní píseň se však odehrává v zákulisí, odkud ji kamera jen přenáší na plátno. Měla by přitom stát tváří v tvář publiku. Ostatně nejlepší číslo, Makes Me Wonder, zpívají Smith a Hughes vedle sebe a s VYPNUTÝM plátnem. Tady je to konečně muzikál! Všechny mužské role jsou ploché a chybí jim dostatečné pozadí, které by obhájilo jejich jednání. Smrt Nancy je komicky naznačena cákancem červené barvy na skleněném okně a Shira Haas dělá, co může, s další chabě napsanou postavou, ale její písně jsou tak přeřvané, že textu není rozumět.

Hudba Rufuse Wainwrighta je odvozená a v zásadě zapomenutelná, i když příběh vypráví o něco lépe než scénář. Obávám se, že hra postavy Sarah by měla problém projít u maturity, natož aby se otevírala na Broadwayi. Úvodní číslo Magic („Z tragédie jde vykouzlit magii“) se bizarně vrací na závěr show, takže po všech těch zhrouceních a emocích dostaneme finále ve stylu „jazz hands“. To je jen jeden z mnoha rozporů tohoto nesourodého „pejska a kočičky“. V rozhovoru pro Radio Four Van Hove uvedl, že se inspiroval filmem, ale vlastně ho neviděl. Dovolil by si namítnout, že to mohl být docela dobrý začátek.