RECENZE: Running Wild v divadle West Yorkshire Playhouse ✭✭✭✭

India Brown jako Lily se slonicí Oonou. Foto: Dan Tsantillis Running Wild

Divadlo West Yorkshire Playhouse

11. dubna 2017

4 hvězdičky

Informace o britském turné

Mezi nejlepší divadelní zážitky patří ty, které útočí přímo na tu dětskou část mozku schopnou čisté imaginace; na tu část, která promění sušák na prádlo v koráb a židli v raketu. Inscenace Running Wild v podání Children’s Touring Partnership, adaptovaná podle románu Michaela Morpurga, to zvládá na jedničku. Díky odvážné práci se světlem a zvukem i precizně sehranému souboru přenášejí režiséři Timothy Sheader a Dale Rooks diváky do nitra deštných pralesů. Zde se schovávají před smrtícími lovci, potkávají divou zvěř a doslova tonou pod valící se ozvěnou ničivé tsunami. Silné herecké obsazení propojuje tyto výrazné fyzické obrazy s neméně působivými emocemi ztráty, odloučení a boje o přežití v nehostinném prostředí. Scéna Paula Willse, tvořená působivou spletí tyčících se trosek, rámuje příběh jako memento fyzické i emocionální zkázy.

Mládě orangutana Frank a Mani s Darcy Collins, Fredem Davisem a Rominou Hytten. Foto: Dan Tsantillis

Při vyprávění tohoto příběhu o ztrátě, přežití a zodpovědnosti vůči přírodě, která je stejně nebezpečná jako krásná, má inscenace v rukávu další dvě esa. Celou menažerii divoké zvěře tvoří kolekce loutek v životní velikosti. Skutečnou hvězdou je slonice Oona, jejíž aura uvěřitelnosti byla tak silná, že když to v závěru prvního dějství vypadalo, že ji zastřelili, pocítil jsem to přímo v solar plexu. Oona je však jen jedním z mnoha stvoření v této „Arše“ plné orangutanů, papoušků, ryb, krokodýlů a tygrů, kteří ovládli jeviště v celé své pestrobarevné, dýchající a funící kráse, díky čemuž divák v zápalu fantazie úplně zapomene na přítomnost šikovných loutkoherců. Celou tuto podívanou pak tmelila Annika Whiston, která byla v roli osiřelé Lily naprosto přesná, energická a dojemná. Kromě ztvárnění celé škály emocí se skvěle vypořádala i s nelehkým úkolem dodat vypravěčským pasážím děje jasný citový význam.

Soubor inscenace Running Wild. Foto: Dan Tsantillis

U kusu, který stojí na tak silném ansámblovém výkonu, se zdá téměř zbytečné vyzdvihovat jednotlivce, ale zmínku si rozhodně zaslouží Liz Crowther jako babička s věčným koláčem v ruce, která se vydává z Devonu až do Indonésie hledat svou ztracenou vnučku.

Ve druhém dějství tempo ještě graduje, když přírodní katastrofu rychle vystřídá pohroma čistě lidského původu v podobě pana Anthonyho. Tento neomalený lovec vidí v pralese a jeho flóře i fauně jen zdroje k vyplenění a Jack Sandle ho hraje s až příliš povědomou, „prezidentskou“ arogancí. Jeho zosobnění problémů spojených s drancováním přírody dává ději skutečný spád. Argumenty vzešlé z Morpurgovy předlohy a odborné dramatizace Samuela Adamsona byly tak silné, že jsem v závěru nebyl jediným divákem, který se při známém pohledu na láhev šamponu s palmovým olejem instinktivně odvrátil.

Bylo příznačné, že se v samotném závěru přišla uklonit i slonice Oona. Pro inscenaci, která tak mistrně pracuje s naší představivostí a s takovou naléhavostí otevírá ekologická témata, jež by nikdo z nás neměl přehlížet, to byla ta nejvhodnější tečka.

ZJISTĚTE VÍCE O BRITSKÉM TURNÉ RUNNING WILD