RECENZE: Surfacing, Mercury Theatre Colchester ✭✭✭

Paul T Davies recenzuje inscenaci Surfacing od Toma Powella v divadle Mercury Theatre v Colchesteru.

Surfacing Mercury Theatre, Colchester.

4. května 2024

3 hvězdičky

Hra Toma Powella využívá moderní technologie k zobrazení duševního zdraví a neurodiverzity. Příběh se zaměřuje na stupňující se krizi terapeutky NHS Luc, která se setkává se svým „klientem“ Owenem, jenž prochází podobnou situací jako ona sama. Její vnitřní myšlenky jsou promítány na plátno a zvuková stopa nám dává pocítit propastný rozdíl mezi jejím uklidňujícím odříkáváním manter a nekonečnou bouří emocí, které ve skutečnosti prožívá. Oba přišli o sourozence při utonutí a jedinou cestou vpřed je pro ně návrat na místo tragédie. U díla, které tolik spoléhá na techniku, se bohužel nevyhnutelně stává, že když se něco pokazí, celkový dojem utrpí – během představení došlo k technické závadě, která si vyžádala delší pauzu. I bez ohledu na to však hra působí poněkud upovídaně a prospěly by jí škrty, které by inscenaci dodaly svižnější tempo.

Herecké výkony jsou silné a chvílemi jsem měl pocit, že jsou tím jediným, co skutečně potřebuji. Sarah Livingstone nás přesvědčivě provádí Lucinou klikatou a úzkostnou cestou, zatímco Jerome Yates exceluje v roli Owena i v řadě dalších úloh. Mezi ně patří i laboratorní myš, kterou musela Luc v rámci experimentu téměř utopit a poté zachránit – ačkoliv je tento motiv poprvé zábavný, v průběhu hry se už příliš opakuje. Podobně trefně hra poukazuje na nekonečné čekací listiny a potřebu mluvit s živým člověkem namísto odškrtávání políček v automatizovaných menu. Lucina šéfa ztvárnil Yates nejprve jako robotického manažera a poté s ním Luc vede dialog čistě přes technologii jako s botem. I zde se však stejná myšlenka zbytečně opakuje; jeden výstižný výstup by byl účinnější. Herci jsou vybaveni senzory pro interakci s technikou, ale skutečná síla inscenace tkví v Powellově textu a jeho výborně napsaných dialozích.

Zatímco technologie jsou špičkové, scéna působí velmi prostě, což je možná dáno tím, že jde o zájezdové představení. Přesto z výpravy vyzařuje jistá amatérskost, kvůli které se divák nedokáže do děje plně ponořit. I když se postavy pohybují na hraně katastrofy, sázky se nezdají být dostatečně vysoké a nikdy jsem neměl pocit, že by hrdinové situaci nepřežili. Nicméně v textu i hereckém projevu je mnoho věcí, které stojí za obdiv, a celá hra má velmi silný edukativní rozměr.