RECENZE: Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Southwark Playhouse ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Podivuhodný případ Benjamina Buttona, který se právě uvádí v Southwark Playhouse.

James Marlowe a Philippa Hogg v inscenaci Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Southwark Playhouse,

pátek 17. května 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Jde o vizuálně zdařilou produkci, která boduje v každém ohledu až na jeden: scénář.  Vychází z obskurní (a po právu zapomenuté?) surrealistické povídky F. Scotta Fitzgeralda a zavádí nás daleko od jeho obvyklých večírků s koktejly a narcisty. Místo toho nás vrhá do bizarního světa, kde se hlavní hrdina narodí jako sedmdesátiletý stařec a s každou další scénou mládne.  Divadelní ztvárnění opačného toku času se v divadle objevují čas od času, ale málokdy fungují, a tento kus není výjimkou.  Dramaturgické potíže umocňuje fakt, že ústředním motivem zápletky – dá-li se to tak nazvat – je zobrazení plynutí času v životech obyčejných lidí, o nichž se nedá říct nic zásadního.  Tedy kromě toho, že jeden z nich – z důvodů, které autor nikdy uspokojivě nevysvětlí (snad jen pokusem souboru naznačit cosi o „odlivu“, který teče pozpátku) – prostě žije svůj život v opačném směru.

Příběh má v sobě jakési naivní kouzlo a skrze svou metaforu o smyslu života působí jako staromódní vyprávění.  Jethro Compton, umělecký šéf, režisér, autor adaptace i textů písní a duše souboru Jethro Compton Productions, je očividně přesvědčen, že materiál unese dvě a půl hodiny divadelního času.  Já o tom však nejsem úplně přesvědčen.

James Marlowe a soubor

Asi záleží na tom, co od divadla očekáváte.  Inscenační úroveň je skutečně příkladná.  Scéna v komorním prostoru „The Little“ je velkolepá – nádherně ji navrhl a nasvítil mimořádně talentovaný Schoenlatern.  Cecilia Trono vytvořila přesvědčivé dobové kostýmy (ano, je to další nostalgická přehlídka s těmi „prostými, ale upřímnými“ lidmi, kteří se poslušně podřizují konvencím první poloviny 20. století).  Pohyb Chi-San Howard je energický, a když se k dupání a ráznému gestu přidá přímočarý styl režie, říkáte si, že kdyby Shared Experience a „Stomp!“ někdy spolupracovali na muzikálu, vypadalo by to PŘESNĚ takhle!  Michael Woods navíc prostor zaplňuje zvukem bourlivých kornských vln a truchlivým vyzváněním zvonů.

To všechno je milé, ale nic z toho nás nepřipraví na skutečnou hvězdu představení: hudbu od hudebního ředitele a aranžéra Darrena Clarka.  Pro Clarka je to odvážný krok vpřed; hudební prvky jsou zde mnohem úžeji spjaty s dramatickým dějem, než jsem u něj dosud zažil. V tom však tkví i úskalí.  Clark, věrný svému stylu, sází na folk.  Na rozdíl od jeho předchozích děl však tento kus postrádá silné dramatické události.  Sledujeme sice různé „příhody“, které po jevišti defilují jako v biografické telenovele, ale jen málokterá z nich se dostatečně vyostří na to, aby nás, diváky, zajímal jejich výsledek.

Soubor inscenace Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Důvodem této lhostejnosti je, jak už bylo řečeno, scénář.  Příliš mnoho energie se vyplýtvá na „vypravování“ o věcech namísto toho, aby se „ukazovalo“, jak a proč se dějí.  Neustálé vyprávění herců, kteří střídají jednu roli za druhou v tomto lidnatém příběhu o někom, kdo byl vlastně nikým, divadlo pod tíhou nekonečných expozic spíše dusí.  Jediná scéna v hloubi druhého jednání skutečně ožije: herci si ji musí vyloženě užívat, protože je to jediný moment, kdy jim text dovolí dělat to, co umí nejlépe – hrát.  Po zbytek času jsou jen „vypravěči“, odsouzeni k nezáživnému předčítání nekonečných monologů uvozených stylem „on řekl“ a „ona řekla“.

Za druhé, skromná ambice dramatu (podle Clarkových slov „představení o momentech“) mi připadá v rozporu se zvoleným hudebním jazykem.  Folkový idiom ovládá silná vypravěčská a citová přímočarost, která se ke křehkým nuancím textu příliš nehodí.  Rozhodnutí vyhnout se přerušování toku vyprávění zase posouvá dílo od baladické opery spíše k něčemu ve stylu „Pelleas a Melisanda“.  Jsou tu sice dobře zakomponované hudební mezihry, ale většina partitury nabízí sled melodií v podání pěti hrajících herců, které sice odměníte zdvořilým potleskem, ale pak hned běžíte na bar objednat si další drink.

Pokud jde o herce, do svých rolí dávají maximum.  Během celých 150 minut neúnavně zpívají, tančí, hrají, přednášejí text a s neutuchající energií přemisťují kulisy a rekvizity.  Matthew Burns, Rosalind Ford, Joey Hickman, Philippa Hogg a James Marlowe dělají přesně to, co od nich scénář žádá, a víc už dělat nemohou.  Není jejich chybou, že je text nutí procházet minovým polem klišé a předvídatelných dějových zvratů v inscenaci, která by měla být všechno, jen ne nudná.  Jsou nuceni žít v realistickém světě, kde jediný zajímavý bod zápletky je zcela nereálný, a tak k nim ani k nikomu jinému vlastně nepatří.  Hudba Darrena Clarka zajišťuje, že zážitek plyne celkem příjemně, ale scénář mu nedává prostor pro ten „drajv“, který tak zdobil jeho dřívější opusy.  Technicky je to dílo vyspělejší, ale umělecky spíše zklamání.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA