RECENZE: Muzikál The Green Fairy v londýnském Union Theatre nenadchl ✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Jacka Saina The Green Fairy s Julie Atherton v hlavní roli, který se právě hraje v londýnském Union Theatre.

Julie Atherton a Georgine Hellier v inscenaci The Green Fairy. Foto: Jack Sain The Green Fairy, Union Theatre,

4. listopadu 2019

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tato nová hudební hra sází v čele obsazení na zavedenou muzikálovou hvězdu Julie Atherton, a má k tomu dobrý důvod. Pro herečku jde o velkou roli – hraje matku alkoholičku Jo, která se ohlíží za svým životem se směsicí rozbouřených emocí včetně humoru (Jo: „Nejsem alkoholička.“ (Pauza) „Jsem ožrala. - Jaký je v tom rozdíl? Jo: Alkoholik chodí na sezení.“). Atherton je sázkou na jistotu, z role těží maximum a dává do ní všechno.

David Perkins, Harry F Brown, Julie Atherton, Emma Whittaker a Georgina Hellier. Foto: Jack Sain

Najde se tu i několik vydařených písní. Jack Sain (režisér, autor libreta i textů a skladatel hudby – a vzhledem k absenci dalších jmen v programu divák nejspíš usoudí, že i choreograf) má nepopiratelný talent na psaní chytlavých a poutavých popových skladeb. Čím déle představení trvá, tím více divák touží, aby právě hudba dominovala. Scéna (Katharine Heath spolu s trefnými kostýmy) představuje světlou, vzdušnou hospodu s barem uprostřed jeviště, podobně jako v muzikálu „Once“. V mnoha ohledech se tato show snaží onomu dílu přiblížit – mapuje podobné emocionální území v prostředí běžné dělnické třídy – a brzy se přistihnete, že toužíte po stejné hlučné hospodské atmosféře. Simon Devenport je podepsán pod zvukovým designem, ale v tomto lokále mi citelně chyběly mikrofony. Jestli nějaká show přímo volá po pořádné karaoke náladě, je to tahle. Myslím, že zesílení by Sainovu autorskému stylu nesmírně prospělo.

Emma Kinney (Wendy). Foto: Jack Sain

V současné podobě se zdá, že ač je Sainův profesní rejstřík působivý, naložil si na svůj muzikálový debut příliš velké břímě. Další pár zkušenějších očí a uší by tomuto debutu možná pomohl k lepším výsledkům. Zbytek ansámblu se tak musí potýkat se scénářem, který je o několik tříd slabší než hudba – libretu chybí osobitá svěžest a švih těch nejlepších písní a postrádá ony momenty upřípřemné vřelosti, které se v partituře občas zablesknou. Část odpovědnosti možná padá na hlavu asistentky režie a dramaturgyně Hannah Hauer-King. Hudební nastudování Williama Bullivanta je sice kompetentní, ale působí příliš svázaně kvůli téměř výhradně akustické paletě klavíru, violoncella, kytary, mandolíny a saxofonu, doplněné jen špetkou baskytary. Je mi líto, ale tenhle „unplugged“ dojem mi k dravé rokenrolové nátuře kusu vůbec nesedí.

Harry F Brown (Toby). Foto: Jack Sain

V důsledku toho Emma Whittaker jako „Mladá Jo“ (která má sice krásnou úvodní píseň, ale pak ze scénáře na příliš dlouho zmizí), David Perkins jako Daniel s vřelým hlasem i Harry F Brown jako intenzivní barman Toby, stejně jako čistý soprán Emmy Kinney v roli Wendy, znějí na to, co mají zpívat, až příliš slušně a měšťácky. Mnohem blíž k cíli má nesmírně energická Georgina Hellier v titulní roli – jakési nadpřirozené bytosti, která je zároveň bývalou nejlepší kamarádkou, z níž se stala hollywoodská hvězda (zkuste to prosím udržet). Někdy je ale méně rozhodně více. Přeji si, aby se tato show jednou vrátila ke svým popovým kořenům a začala dýchat životem, který SI SAMA žádá, a poslala tento poněkud upjatý a chladný „koncept“ k šípu. Pak možná více lidí ocení přednosti partitury, místo aby ještě dlouho po návratu domů mluvili jen o nádherném svícení Alexe Lewera.

Hraje se do 23. listopadu 2019

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE GREEN FAIRY