RECENZE: The Litterati, The Vaults ✭✭✭

Roseanna Brear (Reeda), Mitchell Fisher (Sunny), Sarel Rose (Dux), Eleanor Crosswell (Millie) a Andy Umerah (Twix) v inscenaci The Litterati The Litterati

The Vaults

26. ledna 2017

Zatímco stojím ve frontě před divadlem Cavern v prostorách „The Vaults“ – úžasně „grungy“ multižánrovém podniku ukrytém v útrobách spreji nasáklé ulice Leake Street u nádraží Waterloo – znovu mě napadá, jak neskutečný potenciál v sobě skrývá fringe divadlo. Všichni se náramně baví; páry i skupinky přátel nadšeně korzují festivalem mezi komedií, kabaretem a žánrově pestrými hrami. Panuje tu inkluzivní a pohlcující atmosféra. Právě díky akcím, jako je tato, si člověk uvědomí, jaké má štěstí, že může žít v Londýně.

Inscenace The Litterati využívá tento prostor velmi efektivně. Představuje podzemní doupě titulní skupiny v celé jeho neromantické pustotě, zaplněné rozbitými postelemi a prohnilými matracemi. Hra se točí kolem Millie (Eleanor Crosswell), nadšené a naivní adeptky novinařiny, která je celá bez sebe z možnosti zdokumentovat život „Litterati“ a publikovat svůj příběh ve VICE. Tahle skomírající subkultura, která se dříve věnovala filozofování a pouličním nepokojům, ji však vítá nepřátelsky a s podezřením. S pomocí Twixe (Andy Umerah), nejpřátelštějšího člena skupiny, získá Millie přístup do jejich světa a zjišťuje, že život vyvrhele společnosti není zdaleka tak lákavý, jak se na první pohled zdá.

Podobně jako řecká sochařka v písni „Common People“ od kapely Pulp, i Millie vábí představa života na okraji, ale nedokáže pochopit, jaký je to pocit žít bez smyslu či kontroly nad vlastním osudem. To skupina podrobuje odborné pitvě, zejména jejich hrozivá vůdkyně Dux (vynikající Sarel Rose), která Millie neustále připomíná, že není na „letním táboře“, a přednáší fenomenální monolog o tom, jak si člověk musí vydobýt vlastní „prostor“ v lhostejném světě.

Eleanor Crosswell a Sarel Rose v inscenaci The Litterati

Záblesky z Millina domácího života s její dlouholetou přítelkyní Hattie (Gabrielle Nellis-Pain) v kombinaci s odhalením jejího bohatství a chráněného dětství vypovídají o zázemí a bezpečí, které členům Litterati chybí. Přesto díky podmanivému výkonu Crosswellové chápeme, proč Millie tato komunita tolik přitahuje. Pod svým veselým zevnějškem dává znát zoufalství a osamělost – je to typický mileniál bouřící se proti nejisté globální i osobní budoucnosti.

V tomto ohledu hra nabízí cennou perspektivu, kdy Milliny vlastní potíže staví do kontextu drsných životních osudů jejích subjektů. Od grafického vylíčení událostí, které vedly Twixe k vyhnanství, až po drásavou sondu Reedy (Roseanna Brear) do života na ulici, nás hra nutí přemýšlet o tom, co nám dává sílu a jak nás ovlivňují ostatní, ať už v dobrém, či zlém.

Andy Umerah a Eleanor Crosswell v inscenaci The Litterati

I přes silné obsazení a bystré dialogy však hra působí trochu nedokončeně. S délkou pouhé jedné hodiny a množstvím komplexních témat až příliš spoléhá na vyprávění o klíčových momentech namísto toho, aby je divákovi přímo ukázala. Problémem je, že anarchistické, filozofické a literární ambice skupiny jsou zredukovány v podstatě jen na podklady pro Millin článek, čímž se v očích publika oslabuje jejich přátelské pouto. Ačkoliv to nastoluje zajímavé otázky o tom, zda Litterati existují pouze skrze příběhy ostatních, dodává to dění zvláštní solipsistický nádech – jako by postavy přestaly existovat v momentě, kdy Millie není nablízku.

Gabrielle Nellis-Pain a Eleanor Crosswell v inscenaci The Litterati

Navíc vztah Millie a Hattie, navzdory dojemným momentům mezi Crosswellovou a Nellis-Painovou, plyne v takovém tempu, že občas sklouzává k melodramatu. Například malicherná hádka nad výtiskem Foucaulta, zapůjčeným od jednoho z členů Litterati, naznačuje mnohem hlubší problémy, než jaké byly patrné z předchozích scén. Následné milostné útrapy jsou pak připoutány k nepřesvědčivému milostnému trojúhelníku, který se stane klíčovým pro jinak velmi trefné vyvrcholení.

The Litterati je fascinující dekonstrukcí života na okraji, viděnou očima hlavní hrdinky z „lepších kruhů“. Hra sice občas trpí sklonem k melodramatičnosti a vysvětlováním místo názorné akce, vše však vynahrazují bystré dialogy a silné herecké výkony. Rozhodně stojí za to ji vidět.

Fotografie: Nick Rutter

ZJISTĚTE VÍCE O FESTIVALU THE VAULTS