RECENZE: The Little Big Things, @SohoPlace ✭✭✭✭✭

Tim Hochastrasser recenzuje nový britský muzikál The Little Big Things, který se právě uvádí v @SohoPlace.

Foto: Pamela Raith The Little Big Things

@sohoplace

5 hvězdiček

REZERVOVAT VSTUPENKY

Tento nový britský muzikál doprovázela velká očekávání, která byla vítězně naplněna. Během novinářské premiéry sklidil jedny z největších ovací, jaké jsem v divadle za poslední roky zažil, a jsou naprosto zasloužené. Aby muzikál fungoval na takové úrovni, musí do sebe – podobně jako v opeře – všechna kolečka perfektně zapadat. Máme tu vynikající libreto, řemeslně skvělou hudbu, břitké texty, nádhernou scénografii a plné využití technického zázemí @sohoplace – v neposlední řadě včetně zákulisí plně přizpůsobeného handicapovaným hercům, což je ústředním prvkem samotné inscenace.

Foto: Pamela Raith

Předlohou pro toto představení jsou paměti a životní zkušenosti Henryho Frasera, který v pouhých 17 letech po nehodě při skoku do vody v Portugalsku ochrnul od ramen dolů. Přišel o slibnou ragbyovou kariéru a musel si s pomocí oddaných rodičů, bratrů a lékařského týmu od základů vybudovat nový život. Nakonec se dokázal rekvalifikovat na výtvarníka používajícího speciálně upravený štětec v ústech a stal se i autorem bestsellerů.

Foto: Pamela Raith

Jak říká sama hlavní postava hned v úvodu, na první pohled to nevypadá jako slibný materiál pro muzikál. Inscenace však vyvrací předsudky ve dvou rovinách. Zaprvé demonstruje své vlastní poselství tím, že dává vyniknout mimořádnému talentu handicapovaných herců; zadruhé se vyhýbá očividným klišé toho, co jeden z tvůrců nazývá „inspiračním pornem“. Rozhodně nejde o příběh ve stylu „statečný invalida dodává zdravým lidem lepší pocit ze světa“. Skvělé libreto Joea Whitea je k postavám často nekompromisní – ano, oslavuje se odvaha, ale stejný prostor dostávají i momenty čirého zoufalství a je jasně ukázán tlak, kterému čelí rodinní příslušníci. Především jsou však vědomá zbožnost a chmury zapuzeny ve prospěch velkých dávek humoru a zábavy všech aktérů, často v podobě dosti černého lékařského humoru ve stylu Adama Kaye.

Foto: Pamela Raith

Zásadním prvkem je ztvárnění hlavní postavy dvěma herci, což nám umožňuje vidět Henryho před nehodou i po ní a otevírá prostor pro klíčový vnitřní dialog a komentář, který se musí odehrát, než Henry dokáže opustit člověka, jímž kdysi byl. Mezi Jonnym Amiesem a Edem Larkinem panuje úžasně přirozené napojení a některé z nejpůsobivějších momentů show zahrnují jejich vzájemnou upřímnost ztělesněnou v pozoruhodných, dokonce i akrobatických speciálních efektech.

Foto: Pamela Raith

V talentovaném obsazení, které se do představení vložilo tělem i duší, není slabého článku. Je těžké vyzdvihnout jen pár jmen, ale žádná recenze nesmí opomenout velkolepý přínos Linzi Hateley, Malindy Parris a Amy Trigg ve třech klíčových rolích. Jako Henryho matka Fran vyzařuje Hateley odhodlání „tygří mámy“ nikdy se nevzdávat. Nese emocionální tíhu mnoha raných scén a právě její blízké nervové zhroucení v pozdější fázi naplno odhaluje daň, kterou si situace vybrala na rodině. Parris hraje věcnou chirurgyni dr. Grahamovou a předvádí vzácnou vokální bravuru v sérii svižných čísel jako „Work of Heart“ a „Uma Vida“, které tvoří emocionální kontrast k naléhavosti hlavního dramatu. Amy Trigg je v invalidním vozíku smrští energie a skvělého načasování; její ztvárnění fyzioterapeutky s metodou „tvrdé lásky“ přináší některé z nejhřejivějších a nejvtipnějších momentů večera.

Foto: Pamela Raith

Ne všechna hudba je vysloveně zapamatovatelná, ale každé číslo posouvá děj dál nebo dodává postavám a událostem hloubku. Skladatel Nick Butcher a textař Tim Ling připravili devět písní pro každou polovinu a nejlepší jsou ty, které začínají v realismu a rozvíjejí se do propracované fantazie, nebo ty, které se hluboko noří do emocí postav. Žánrově jsou velmi pestré a režisér Luke Sheppard se svým týmem k nim citlivě přiřazuje působivé efekty, přičemž si ty největší trumfy chytře nechává až pro závěrečné scény.

Foto: Pamela Raith

Význam umění a malířských prvků v Henryho životě a uzdravování znamená, že vizuální stránka show je – a to právem – naprosto klíčová pro její úspěch. Scéna je relativně strohá, s prostorem pro přemisťování nábytku pro domácí a nemocniční prostředí a s centrálním obdélníkem, který se zvedá jako samostatná plošina. Na tento plochý povrch jsou však promítány videoprojekce Lukea Hallse, které vytvářejí syté barevné plochy odpovídající náladě či energii dramatu. Je to, jako byste se náhle ocitli uvnitř rámu plátna Rothka nebo Hodgkina a skrze Henryho oči vnímali vášeň a sílu barvy. Tyto obrazy vás připraví na magický okamžik, kdy se z provaziště snese přehlídka všech Henryho obrazů jako symbol jeho znovuzrození.

Doufám, že tento pohled dává smysl tomu, jak pečlivě byla každá složka inscenace provázána s psychologickou cestou předlohy. Na konci tak můžete skutečně pochopit, jak mohl Henry začít oceňovat svůj nový život nezávisle na tom, co musel opustit, a jak se znovunalezení vděku za „maličkosti“ (little things) v životě skrze oči umělce stává tou největší lekcí ze všech.

Tím, že muzikál zůstává věrný duchu pozoruhodné knihy a osudu a nevolí laciné citové zkratky, se mu daří být radostným zážitkem i podnětným a povzbuzujícím komentářem k tomu, co handicap může přinášet, stejně jako k tomu, co bere.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE LITTLE BIG THINGS