RECENZE: Tick, Tick... BOOM!, Bridge House Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál Jonathana Larsona Tick, Tick... BOOM!, který se právě uvádí v Bridge House Theatre v jihovýchodním Londýně (SE20).

Foto: Jamie Scott-Smith Tick, Tick... BOOM!

Bridge House Theatre

7. října 2019

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Když se před několika lety otevřela tato fascinující, komorní fringe scéna, hned jsem si ji oblíbil. Uchvátila mě schopnost uměleckého šéfa Guye Retallacka a producenta Roba Harrise vykouzlit na jevišti o velikosti pohlednice produkce vysoké kvality.  Vybírají si tituly, které prostoru sednou, a obsazují je těmi nejlepšími talenty.  Bridge House Theatre se stalo kulturním klenotem čtvrti Penge a lákadlem pro zvídavé diváky: cesta vlakem z Victorie trvá pouhých 20 minut, což z něj činí atraktivní cíl pro celý jihovýchodní Londýn i vzdálenější okolí. Sám jsem přijel z Tunbridge Wells za 50 minut a se slevovou kartou mě zpáteční jízdenka vyšla na 8 liber.  Stálo to za každou minutu i každou penny.

Foto: Jamie Scott-Smith

Toto dílo, jedno ze dvou dokončených představení předčasně zesnulého Jonathana Larsona, je typickou „prvotinou“: tři mladí přátelé (dva kluci a jedna dívka) si užívají společný život v New Yorku a jeden z nich zrovna píše muzikály a – ano – snaží se uvést show v tehdejších skromných podmínkách 90. let.  A jak to dopadne... no, nechci prozrazovat všechno, ale jsme v žánru hudební komedie, přátelé.  To mluví za vše. Zatímco kus má víceméně jednoduchou dějovou linku, nejsilnější je ve vykreslení onoho semknutého tria. Celému souboru dominuje charismatický Alex Lodge v roli Jona (Larsonovo alter ego), kterému láskyplně sekundují Susan (Georgie Ashford) a Michael (James Hume). Ti se navíc bravurně zhošťují i několika vedlejších rolí (Jonova agenta, jeho otce...).  Představení trvá něco přes hodinu bez přestávky, a je tak ideálně vyvážené – není ani krátké, ani dlouhé. Působí stejně tak jako revue, jako i sevřené drama; nechybí spousta humoru, ale dojde i na nečekaně vážné momenty.

Foto: Jamie Scott-Smith

Hlavní ozdobou je však hudební složka. Díky doprovodu kláves a kytary (Jamie Ross v zákulisí) zní partitura mnohem velkolepěji, než byste čekali.  Čísla jako „Green, Green Dress“, „Johnny Can't Decide“, „Real Life“, „Sugar“ a podmanivá balada „Come To Your Senses“ se vám vryjí do paměti už po prvním poslechu.  Dokonce zbyl prostor i pro jemnou, ale technicky brilantní parodii na Sondheima pod názvem „Sunday (Brunch)“, stejně jako pro procítěnou touhu v písni „Why“, kterou Lodge zpívá za vlastního doprovodu na klávesy přímo na scéně.  A je toho víc.  Intimita sálu umožňuje divákovi se do každého čísla naplno ponořit, a díky mimořádnému detailu a nasazení herců budete mít pocit, že každý okamžik prožíváte spolu s nimi.

Foto: Jamie Scott-Smith

Inscenace je krásně nasvícena Richardem Williamsonem a doprovázena vkusně úspornou scénografií Natalie Johnson.  Zvuk má na starosti Phil Lee, ale hlasy herců zůstávají téměř vždy nepřizvučené.  Pohybovou stránku zajistil Paul Harris, i když té mohlo být o něco více.  Režie Guye Retallacka se neustále soustředí na vyzdvihnutí lidskosti postav a kombinuje ji s velmi inteligentním využitím prostoru, což jen umocňuje dramatický dopad celého příběhu.  Je to zkrátka pecka!