VELKÝ ROZHOVOR: David Schaal a Vincent Regan o hře A Steady Rain

Po úspěšné sezóně v East Riding Theatre v East Yorkshire se kritiky oceňovaná hra Keitha Huffa A Steady Rain (Vytrvalý déšť) chystá na prkna londýnského divadla Arcola. Layla HaidranI vyzpovídala hlavní představitele Davida Schaala (The Office / Kancl) a Vincenta Regana (Trója) a zeptala se, co mohou diváci od této londýnské premiéry očekávat. 

Otázka: Co vás původně ke hře A Steady Rain přitáhlo? VR:  Hledal jsem opravdu kvalitní současnou hru, která by neměla příliš početné obsazení, protože jsme si nemohli dovolit platit hromadu herců. Narazil jsem na Steady Rain a natolik se mi líbila, že jsem si řekl, že do toho půjdu sám. Divadlu se věnuji spíše zřídka – za posledních 15 let jsem odehrál jen pár her. DS: Mě okamžitě nadchl ten úžasný scénář. Málokdy čtete hru a hned si řeknete: „Tohle prostě musím dělat,“ ale tady se to stalo. Byl to přesně ten druh dramatu, který miluji jako divák – klasický americký film noir jako Sedm nebo seriál The Killing (Zločin). Navíc tu byla šance pracovat s Vincentem Reganem, o kterém jsem za ta léta slyšel jen to nejlepší. Otázka: Vincente, právě jste skončil v East Riding Theatre (ERT). To musela být zajímavá zkušenost. VR: Trvalo nám spoustu let, než se nám divadlo podařilo zprovoznit. Když jsem se poprvé přestěhoval do Beverley v East Yorkshire, žádné divadlo tam nebylo a cítil jsem, že by po něm byla poptávka. V době recese jsme neměli žádné finance, ale od rady jsme dostali starou baptistickou kapli, kterou jsme si zamilovali – je to hrozně kouzelné místo s neuvěřitelnou atmosférou. Když jsme uváděli Steady Rain, měli jsme tři týdny vyprodáno. Každý večer přišlo 170 až 180 lidí, takže se ukázalo, že je to velký úspěch. Otázka: V čem se bude představení v Arcole lišit od toho v ERT? VR: ERT je tradičnější kukátkové divadlo, Arcola nabízí spíše zážitek „v obklopení“. Jste si aktivně vědomi toho, kde diváci sedí. Momentálně děláme jemné úpravy v inscenaci. Dá se říct, že je to velmi imerzivní zážitek. DS: Je to jedno z mých nejoblíbenějších divadel, dělají tu spoustu skvělých nových věcí a jsou opravdu propojení s místní komunitou. Je tu hodně lidí, kteří tento styl divadla milují a vnímají Arcolu jako „cool“ místo, kde se něco děje, takže si myslím, že se nám tu bude dařit.

Otázka: Jací diváci na vás chodí? Myslíte si, že mezi Yorkshirem a Londýnem bude citelný rozdíl?  VR: Na severu starší lidé, v Londýně mladší. Sice k nám chodí i mladí – i v Yorkshiru je máme! – ale většinu našeho publika tvoří starší generace, zatímco v Londýně je to mnohem mladší dav. Co mě na tom baví, je fakt, že hra je velmi filmová, skoro jako sledovat maraton seriálu od HBO. Rozhodně je to pro mladé publikum, a hlavně pro lidi, kteří do divadla běžně nechodí, protože to má silný děj. Ten příběh si užijí a doufejme, že pak začnou chodit na další hry. Otázka: V USA hra uspěla. Proč bude zajímavá pro britské publikum?  DS: Určitě je tu zvědavost a velký hlad po tomto žánru. Tohle americké noir drama prostě milujeme. Kromě toho je Keith Huff úžasný spisovatel. Jeho dialogy a popisy jsou geniální – šuškanda se postará o to, že lidé přijdou. Rezervace v Arcole jsou (už teď) lepší, než mělo mnoho jiných her v počáteční fázi. VR: Je to velmi intenzivní hra, zabývá se drsnými tématy a je to zážitek, u kterého budete napětím ani nedýchat. Otázka: Davide, jste známý jako Jayův drsný otec v seriálu The Inbetweeners. Čemu jste se věnoval od té doby? Po Inbetweeners jsem se snažil o vážnější herectví. V Anglii dostávám v televizi spíše komediální role, tak jsem to zkusil změnit a odjel na chvíli do Ameriky. Dostal jsem roli v upírském seriálu The Strain (Agrese) v produkci Guillerma del Tora, což bylo skvělé. Natáčeli jsme tři měsíce v Kanadě a mohl jsem pracovat s Davidem Bradleym, což bylo fantastické. Měl jsem s ním úžasnou scénu, a pak ještě jednu s americkým hercem Jamiem Hectorem. No a ironií osudu jsem se vrátil do Anglie a dostal roli v druhé řadě komediálního seriálu You're the Worst, kde moje postava nebyla nepodobná Jayovu tátovi. Jeli jsme do LA za mým synem, který je spisovatel, a tropili jsme tam neplechu. Takže jsem se bizarně snažil utéct od komedie a skončil jsem přesně u ní! Otázka: Jak se na roli každý den připravujete?  DS: Vždycky začínám scénářem, hledám v něm všechny indicie k postavě. Je to trochu detektivní práce. Ze scénáře začnete chápat psychologii postavy a pak na tom pracujete zevnitř ven, řešíte fyziognomii. V tomto žánru jsem viděl hodně kriminálek, takže je to pro mě hned uchopitelné. Začnu přemýšlet jako policajt, chovat se jako policajt, trochu se do té role „převtělím“. Velkou částí je práce s Vincentem, budování vztahu mezi těmi dvěma postavami – je to hra pro dva herce, což vyžaduje hodně práce. Také je tam šílené množství textu k učení. Momentálně je to pro mě práce na plný úvazek – nejen dostat scénář pod kůži, ale také se sžít s psychologií a fyzickým projevem postavy. VR: Já si tu hru čtu každý den. Sednu si v šatně a předem si ji celou projdu. Také se snažím co nejvíce odpočívat a hodinu předem si dát dobré jídlo. Otázka: Jaký je váš nejoblíbenější moment v představení? VR: Jelikož hrajeme jen ve dvou, jste na jevišti pořád. Jsou tam velmi dlouhé monology, kde popisujete děj. Ale když trefíte tu správnou emoci, máte diváky v hrsti a jsou naprosto vtaženi do děje, je to pro každého herce ten nejlepší pocit. Jsou tam momenty chladu, ale i chvíle skutečné něhy a smutku, a když cítíte, že diváci prožívají ty emoce s vámi, je to vždycky skvělý zážitek.

Otázka: Když hrajete náročné postavy, cítíte s nimi někdy soucit? Vezměte si Dennyho a Joeyho – neúmyslně vrátili chlapce jednomu z nejznámějších sériových vrahů v Americe. DS: Jsou to drsní policajti, zvyklí na ulici, mluví specifickým žargonem a nejsou zrovna přehnaně empatičtí. Přesto ke své postavě cítím obrovské sympatie. Je to obyčejný chlap, v jádru dobrák. Ke každé postavě, kterou hraju, si vždycky najdu cestu; musím v nich najít něco, s čím se mohu ztotožnit. I když hrajete úplného grázla, musíte v něm najít špetku lidskosti nebo záchytný bod. VR: Rozhodně, jako herec si uvědomujete, že na každé postavě musíte najít něco, co si zamilujete – i kdyby to byl netvor. Denny a Joey procházejí těžkými životními obdobími s drastickými následky, ale ať se ve hře děje cokoli špatného, v základu jsou to dobří lidé – jen ovlivnění velmi špatnými okolnostmi. Otázka: Děj je částečně inspirován korupcí v chicagské policii. Jak snadné je, aby korupce a pokušení uvolnily morálku? Myslíte si, že se lidé mohou nechat zlákat? DS: Pokud nejste zrovna bohatý a přijde pokušení si rychle přivydělat, třeba si bokem krýt nějaké ty prostitutky, myslím, že u určitého typu lidí je docela snadné nechat se zviklat – zvlášť když to dělají všichni ostatní. Nevím to jistě, ale v každém desetiletí se najdou policejní sbory, kde korupce kvetla, a tahle hra je takový mix různých časů. Je tam trochu ze 70. let, trochu z 80. a rozhodně náznak policejní korupce. VR: Když dostanete u policie moc, a hlavně moc nad lidmi, právě ta moc je tím korumpujícím faktorem. Pokud existuje šance si bokem vydělat, někteří lidé by se tak rozhodli a jiní ne. Moje postava patří k těm, jejichž morální kompas je trochu vychýlený. Otázka: Je to svět, který nabízí jen málo šancí na únik nebo vykoupení. Myslíte si, že to platí i v reálném životě, třeba u bývalých vězňů? DS: Vykoupení je velmi osobní věc. Pokud jste byli uvězněni za vraždu, musíte si nejspíš najít nový smysl života. Vše záleží na tom, z čeho potřebujete vykoupit. V té hře je náboženská symbolika na každém kroku, silná dávka katolicismu a téma očištění prostupuje celým dějem. VR: Já jsem optimista a věřím v dávání druhých šancí i v osobní vykoupení. To však neovlivnilo to, jak portrétuji svou postavu. Nedělám za postavu žádná rozhodnutí, která nejsou jasně napsaná – jako herec jste pouze prostředníkem. Otázka: Zatímco Keith Huff hru popsal jako příběh dvou policajtů, jednoho stolu, dvou židlí a dvou šálků kávy, práva na filmovou adaptaci už získal Steven Spielberg. Myslíte, že film může tomuto příběhu prospět, nebo to funguje lépe v divadle?  DS: Funguje to skvěle v obou médiích. Dokážu si to představit jako temné, intenzivní psychologické drama. Divadelní produkce je hodně o vyprávění a umožňuje divákům zapojit jejich vlastní fantazii. My dodáme dialogy a necháme diváky, aby se vydali na tu cestu sami. VS: Divadlo je jiná disciplína než film a televize, ale je to nesmírně zábavné, protože se do toho můžete opřít a jste tam jen vy a diváci – což je velmi odlišné, ale naplňující. Otázka: Jaké jsou vaše krátkodobé a dlouhodobé cíle s touto hrou?  VR: Chci zvýšit naše národní povědomí a přivést naše představení do Londýna – což právě děláme, i když fungujeme teprve rok. Doufám, že v budoucnu budeme s Arcolou spolupracovat i nadále a že se Arcola zapojí do dění v ERT, aby vznikl trvalý vztah. Věřím, že hra bude mít obrovský úspěch a přijde se podívat hodně lidí; je to jeden z těch kusů, které si publikum zaslouží.

Foto: Nick Rutter

A Steady Rain se hraje od 10. února do 5. března 2016 v divadle Arcola Theatre. Rezervujte si vstupenky