RECENZE: A Damsel In Distress, Chichester Festival Theatre ✭✭✭✭✭

Matt Wilman, Sally Ann Triplett a Matthew Hawksley. Foto: Johan Persson A Damsel In Distress

Chichester Festival Theatre

6. června 2015

5 hvězdiček

„Nová“ divadelní verze muzikálu A Damsel In Distress (původně román, poté úspěšná divadelní hra, později němý film a nakonec snímek s Fredem Astairem) otevírá zásadní otázku: co vlastně dnešní diváci od tohoto žánru očekávají? Pokud jsou odpovědí dechberoucí balady nebo hymny vykřičené do noci, bravurní sóla, případně s bonusem obřích ansámblových tanečních čísel či velkolepých scénických efektů, pak novinka v Chichesteru pravděpodobně zklame.

Pokud ale chcete, aby váš muzikál disponoval příběhy, charaktery, melodiemi, zpěvem a choreografií, které jsou v podstatě prvotřídní, a rádi přijmete krásu a kultivovanost jako hlavní měřítko, aniž byste čekali, že se nějaké číslo brzy objeví v televizní talentové show, pak je Chichester tím pravým místem. A pospěšte si.

V Chichester Festival Theatre se právě uvádí produkce Roba Ashforda A Damsel In Distress (scénář Jeremy Sams a Robert Hudson; hudba a texty George a Ira Gershwinovi). Je to skutečně rozkošný, božsky staromódní kousek hudebního bláznovství, který je nesmírně zábavný, upřímně vtipný a dojemný tak, jak to dokáží jen ztřeštěné zápletky a talentované výkony.

Je to potrhlý příběh o lásce pronásledované, neopětované, ztracené, zakopnuté, opětované i té, která rozkvétá. Odehrává se mezi zvláštně si podobnými světy divadla Savoy, kde se zkouší nový muzikál, a panským sídlem Totleigh Towers v Gloucestershire. Obě místa jsou plná zmatků a přetvářky, zatímco se určité postavy – Perkins v Savoyi a Lady Caroline Byng na sídle – snaží prosadit svou vůli a dosáhnout výsledku, který považují za nejvhodnější.

Perkins chce, aby jeho kreativní talent, Američan George Bevan, zahodil své vznešené představy o připravované show a spokojil se s legrací a lehkovážností na jevišti. Lady Caroline chce, aby se Maud Marshmoreton provdala za jejího syna Reggieho, a zajistila tak budoucnost panství. Maud při útěku před tetou narazí na George, který jí pomůže Lady Caroline přelstít a přitom se do Maud bezhlavě zamiluje. Sleduje ji do Totleigh Towers, kde zjistí, že Reggie si Maud vzít nechce – je totiž zoufale zamilovaný do Alice, dívky z řad služebnictva. To, jak se oba nadějní Romeové dostanou ke svým vyvoleným, tvoří hlavní část děje a přináší spoustu zábavy a romantiky.

Jejich cesta však není jedinou romantickou linkou – ale prozradit příliš o ostatních by znamenalo zkazit tu lehkou sentimentální šumivost, v níž si jejich příběhy libují. Stačí říct, že láska přichází v mnoha podobách, velikostech i věku; někdy je hořkosladká, jindy hysterická, někdy prostě půvabná. Ale vždy poutavá.

Christopher Oram vytvořil nádhernou scénu a kostýmy. Věž jako pro Lociku je obzvláště působivá a kostýmy obecně dokazují, proč si právem odnesl cenu Tony za kostýmy k inscenaci Wolf Hall. Vzhled a atmosféra míst, kde se děj odehrává, nijak neruší, což je vzhledem k obrovskému jevišti v Chichesteru působivé. Tato produkce by se nepochybně vyjímala lépe v tradičním kukátkovém divadle, ale i zde funguje velmi pěkně.

Ashford režíruje a tvoří choreografii s jasným záměrem a hlubokým pochopením pro čas a místo děje. Střet americké a anglické kultury i povah je vykreslen obratně a šarmantně. George je velmi americký a Reggie velmi anglický – společně jsou to skvělí kumpáni a spiklenci. To, co by snadno mohlo být fádní a nezáživné, je v jeho podání svěží, závratné a krásně vystavěné tak, aby vyvolávalo smích i všeobjímající potěšení. Taneční čísla v Nice Work If You Can Get It, Stiff Upper Lip, I Can’t Be Bothered Now, French Pastry Walk a Fidgety Feet jsou nesmírně poutavá a je radost je sledovat. Když odcházíte z hlediště, je nemožné nemít dobrou náladu.

Richard Fleeshman a Richard Dempsey v inscenaci A Damsel In Distress. Foto: Johna Persson

Ashfordovi nemalou měrou pomáhají skvělá orchestrace Davida Chase a ukázkové hudební nastudování Alana Williamse. Zpěv je tu famózní. Gershwinovi kladou na zpěváky vysoké nároky a Williams dbá na to, aby byl každý tón čistý a aby hudba naplno perlila. Stejně tak tišší, romantické melodie jsou podány dokonale a velká sborová čísla pulzují přesností a harmonií. Je to pastva pro uši, k čemuž přispívá i dvanáctičlenný orchestr pod vedením Williamse.

I když Gershwinovy melodie neznáte, jsou přesně tak chytlavé, jak byste čekali. Seznam písní je skvělý: nechybí Things Are Looking Up; The Jolly Milkmaid And The Tar; Nice Work If You Can Get It; Feeling I’m Falling; I’m A Poached Egg; Stiff Upper Lip; I Can’t Be Bothered Now; Love Walked In; French Pastry Walk; Soon; Fidgety Feet a A Foggy Day. Píseň Soon v senzačním podání je opravdovým vokálním vrcholem večera, zatímco lahodný, smyslný úvod druhého dějství, I Can’t Be Bothered Now, mu těsně šlape na paty. A i když A Foggy Day možná není oním hlučným, gradujícím číslem před finále, jaké by lidé mohli čekat, je provedeno skvěle a přináší přesně to vyvrcholení myšlenky a písně, které si toto místo v show žádá. Ne každé představení potřebuje hlučné finále – stačí se podívat třeba na My Fair Lady.

Obsazení je jako jemné suflé – plné prvotřídních ingrediencí a v pravou chvíli skvěle „vyběhne“. Nejdůležitější je, že všichni chápou ansámblový charakter díla; nikdo se nesnaží o nic jiného než o přínos celku, všichni pádlojí v jedné lodi stejným směrem. Je povzbuzující sledovat takovou souhru a obětavé herecké výkony.

Richard Fleeshman dokazuje, že je víc než jen idol z plakátů. Jeho George kypí šarmem, zpívá s obrovskou energií a v naprosto přesném stylu. Je vtipný, milý a buduje skvělý vztah se všemi ostatními. Nestaví na odiv svůj vzhled, což funguje výborně. Jeho interpretace A Foggy Day je naprosto trefná – esence romantiky.

Jako urozený popleta Reggie je Richard Dempsey neohrabaný, pošetilý a naprosto ujetý – ostatně zpívá I’m A Poached Egg (Jsem pošírované vejce) – a v každém ohledu naprosto přesvědčivý. Jevišště se při jeho příchodu rozzáří a každou repliku trefuje s chirurgickou přesností. Tohle je jeden z nejlepších charakterových výkonů na muzikálové scéně za poslední dobu. Slovo „bezchybný“ není žádným přeháněním.

Melle Stewart jako jeho půvabná, nepravděpodobná a stejně tak roztržitá láska Alice je Dempseyho rovnocennou partnerkou. Tuto roli by bylo snadné přehrát nebo odbýt, ale Stewart vdechla Alice přesně tu správnou míru nešikovnosti, upřímnosti a grácie, čímž vytvořila vítěznou postavu. Zpívá také báječně – a její výkon v Nice Work If You Can Get It je vynikající.

Pochybuji, že někdo dokáže zahrát korzetem sešněrovanou povýšenost a pohoršení tak jako Isla Blair. Její Lady Caroline je velkolepá ve svém hněvu, zarputilosti a odhodlání. Je úžasná, jako zuřící koule úžasné a jízlivé sebejistoty. To umožňuje Nicholasi Farrellovi plně ovládnout prostor jako její životem zkoušený bratr Lord Marshmoreton. Farrellův Lord, který se raději stará o své růže a chová prasata, je jen poloviční oproti Lady Caroline – což pro diváky znamená o to větší zábavu.

Sledovat Farrella, jak rozkvétá a získává zpět svou kuráž díky setkání s Flemingovým Georgem a svou oblíbenou herečkou Billie, která ho povzbuzuje, aby vzal zbytek života pevně do svých rukou, je neodolatelné. Pokaždé, když řekne „Hrom do toho, Caroline!“, chcete, aby ještě přitlačil. Co se týče zpěvu, oba jsou především skvělí herci, ale o prodeji písně vědí dost na to, aby to nebylo na překážku. Naopak, oproti zbytku zpívajícího ansámblu jim tato drobná odlišnost pomáhá vykreslit postavy jako zástupce mizející éry. Oba hrají skvěle.

David Roberts odvádí skvělou práci v dvojroli – jako mrzutý, jemně potměšilý režisér, který se snaží George přelstít, a jako puntičkářský francouzský šéfkuchař, jehož srdce je stejně velké jako jeho kuchařka. Roberts umí skvěle využít svůj hlas v písních i dialozích. Obě jeho postavy jsou precizně vyvážené, přičemž kuchař Pierre je jednoznačným triumfem. Chloë Hart mu zdatně sekunduje jako pomocná kuchařka Dorcas; je živelná, skvělá a energická a i ona má nádherný hlas.

Desmond Barrit je výjimečně dobrý jako majordomus ze staré školy; Sam Harrison si jako Bungo Strathbungo téměř krade celou show pro sebe (jedna jeho replika vyvolává salvy smíchu); Matt Wilman je každým coulem „urostlý irský zahradník“ a Laura Tyrer s Lucie-Mae Sumner jsou jako Zoë a Annabelle svěží a okouzlující. Čtyři muži v úžasném smokingu, kteří tančí kolem Billie v úvodu druhého dějství, jsou fenomenální.

V pravdě v tomto souboru není slabý článek. Je to tak talentovaný a pracovitý ansámbl, v jaký jen lze doufat.

Sally Ann Triplett v roli Billie je v senzační formě. Její hlas je v parádní kondici a každý tón podává s přesně odměřenou razancí a barevností. Otevírá obě dějství a dělá to nápaditě a svůdně. Právě ona propůjčuje písni Soon ono kouzlo a její scény s Farrellem překypují prostotou a upřímnou náklonností. Vztah s Georgem hraje také naprosto přesně – o jejím zájmu o něj není nikdy pochyb. Tohle je výkon světové třídy.

Summer Strallen hraje Maud, snad nejtěžší roli kusu. Je to ona „dívka v nesnázích“ z názvu, která se chce vyhnout nucenému sňatku s Reggiem ne proto, že by ho neměla ráda, ale prostě proto, že ho nemiluje. Za trest je zavřená ve věži a většinu času ji někdo sekýruje. Jelikož jde o Gershwinův muzikál, nakonec zvítězí, získá toho pravého a ten nepravý (nikoli Reggie) sklidí, co zasel.

Strallen je pro tento úkol plně disponovaná a se zpěvem i tancem si poradí stylově. Její činoherní scény jsou také dobré, ale v jejím podání chybí překvapivě trochu vřelosti. Tato Maud působí chladně. Je to s podivem, když se do ní George má zamilovat na první pohled a ona má být dcerou svého otce, nikoliv kopií své tety. S větší dávkou srdečnosti bude Maud v podání Summer Strallen tím správným sluncem, kolem něhož mohou obíhat všechna ostatní nebeská tělesa, která Ashford v Chichesteru shromáždil.

Sams a Hudson odvedli kus vynikající práce při adaptaci tohoto díla pro jeviště, kdy chytře přetvořili Wodehouseův originál. Dialogy jsou svižné a jiskřivé, tón zůstává lehký a pružný. Možná je tam trochu víc důrazu na Georgeovu uměleckou úzkost, než by bylo nutné, ale to nijak nebrání jízdě na horské dráze lehkovážnosti, kterou tito dva autoři stvořili.

A Damsel In Distress je skvělý „nový“ muzikál. Dokonale vystihuje atmosféru jiné doby a jiného stylu divadla. Nejsou to Bídníci ani Wicked, ale v tom je právě jeho síla. Je tím, čím je – a je krásný, plný šumění a bublinek, sladký jako sirup a smetana. Naprosto delikátní.

Pokud existuje spravedlnost, přesune se tato produkce do West Endu. Je stejně dobrá jako Crazy For You nebo Zpívání v dešti, lepší než Top Hat a mnohem, mnohem lepší než High Society.

A navíc... je to výjimečný poměr ceny a výkonu. V Chichesteru ho můžete vidět asi za třetinu ceny dobrého místa na Sloního muže! Tak hrom do toho – běžte na to!

A Damsel In Distress se v Chichester Festival Theatre hraje do 27. června