RECENZE: A Day In The Death Of Joe Egg, Trafalgar Studios ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Hra o Joe Eggovi od Petera Nicholse, která se právě uvádí v londýnském Trafalgar Studios s Tobym Stephensem a Claire Skinner v hlavních rolích

Claire Skinner, Storme Toolis, Clarence Smith, Lucy Eaton, Toby Stephens. Foto: Marc Brenner A Day In The Death Of Joe Egg (Hra o Joe Eggovi) Trafalgar Studios

2. října 2019

3 hvězdy

Rezervujte zde

Peter Nichols (který zemřel před několika týdny ve věku 92 let) věděl o dramatické stavbě, tempu a přirozeném dialogu, který se skvěle „hraje“, naprosto vše. Tato jeho hra z roku 1967 je dokonalou ukázkou toho, jak vzít surový materiál divadelní tvorby a proměnit jej v brilantně plynulý rozhovor a jiskřivou akci. Režisér Simon Evans si je toho vědom a s tímto kusem si užívá mnohem více zábavy než nedávno s těžkopádnějším „The Best Man“. Celkově jde o ostřejší, veselejší a energičtější zážitek, který jej pasuje na možného specialistu na drama tohoto období.

Lucy Eaton. Foto: Marc Brenner

A je to vskutku dobovka. Scéna a kostýmy Petera McKintoshe připomínají stránky časopisu Ideal Home, jen lehce vyosené pop-artovými ilustracemi na stěnách, ale nábytek i detaily jsou naprosto přesné a bezchybné. Je to ambiciózní středostavovský svět managementu a administrativy „u nich doma“, naservírovaný se stejným důrazem na detail jako barevná příloha s aspikem v časopise Good Housekeeping. Přesto, když Toby Stephens – jako Bri, autorovo alter ego v tomto silně autobiografickém příběhu – zahájí představení stand-up výstupem uhoněného učitele křičícího na rozjívenou třídu, začínáme si všímat rozporu mezi divadelním experimentátorstvím textu a až nudně popisnou režií McKintoshe. Jak hra plyne a jednotlivé postavy jedna po druhé – za doprovodu světelných efektů Premy Mehty a zvukových nárazů Edwarda Lewise – vystupují z „děje“ a promlouvají přes čtvrtou stěnu přímo k divákům, začínáme se cítit čím dál neklidněji v té tísnivé „normálnosti“ hezky naaranžované scény (i když se občas trochu otočí nebo posune).

Storme Toolis. Foto: Marc Brenner

Ale to byl vždycky problém velké části britského divadla. Skvělý text, ale žalostně předvídatelný a nudný design. Stephens tak sice sype jeden vtip za druhým, ale stále zůstává vězněm veteše minulé éry. Claire Skinner v roli jeho manželky Sheily je odsouzena k tomu být „tou vážnou“ uprostřed jeho nekonečných komických výstupů, ale díky svému klidnému sebeovládání a prosté dobrosrdečnosti z toho dělá přednost. Clarence Smith, coby večerní návštěvník Freddie, sklízí největší smích večera díky replice, která (jako téměř vše, co zazní) pramení přímo z Nicholsovy neklidné psychiky: „Mluvím moc nahlas? Vždycky křičím, když někomu pomáhám.“ Je to geniální věta, ale její účinek je utopen v nesnesitelném buržoazním kouzlu obývacího pokoje, v němž musí zaznít. Vážně, na britských jevištích jsou k vidění mnohem lepší scény – proč ne zrovna tady?

Toby Stephens a Patricia Hodge. Foto: Marc Brenner

Lucy Eaton jako jeho žena Pam musí bojovat s dokonalým účesem (mám podezření na paruku) od Carole Hancock, úchvatným žlutým kabátem a elegantními pruhovanými šaty s kozačkami nad kolena. Vypadá sice skvěle, ale proč musí všechno kolem ní vypadat stejně úžasně? Ta luxusní fádnost je ubíjející, otupuje jazyk a zbavuje ho břitkosti. O něco lépe se vede Patricii Hodge, která je zkušenou komičkou a svůj výstup ve druhém dějství si náležitě užívá – možná je to ale jen tím, že je na scéně nejkratší dobu a prostředí ji nestihne tolik pohltit. Z celého obsazení se pouze Storme Toolis radikálně vymyká útulnému komfortu, který na nás sálá odevšad jinud. Jako herečka s handicapem se ujala role dcery Briho a Sheily, která vyrůstala s komplikovaným zdravotním stavem, jenž je jmenován pouze jednou. Její herní projev je tak výrazně odlišný od ostatních, že se stává magnetizujícím a fascinujícím středem pozornosti. Využívá klid, ticho, postoj těla a gesta způsobem, který je – soudě podle této inscenace – pro zbytek souboru zcela cizí a nedosažitelný.

Foto: Marc Brenner

Mám podezření, že je to klamný dojem. Jsou to velmi dobří herci a jsem si jistý, že by dokázali – kdyby dostali šanci – mnohem víc, než po nich režisér žádá. Ale jak často britskí režiséři skutečně chtějí, aby herci překonali sami sebe a překvapili diváky? A jak často je jen vybízejí k tomu, aby naservírovali něco bezpečného, hřejivého a důvěrně známého? Pamatuje si ještě někdo Artauda? Čte ho vůbec ještě někdo? Je tam venku někdo, kdo si stále myslí, že divadlo má být vzrušující, provokativní, riskantní a strhující? Ano, takoví režiséři existují a viděl jsem některé z nich pracovat i v tomto divadle, ale – bohužel – ne při této příležitosti. Jako technické cvičení demonstrující Nicholsovo dokonalé ovládnutí formy nelze inscenaci nic moc vytknout, ale jako drama, které má promlouvat od srdce k srdci, by podle mého názoru potřebovalo trochu více otevřenosti a upřímnosti.