RECENZE: Adding Machine, Finborough Theatre ✭✭✭✭✭

Joseph Alessi jako pan Zero v muzikálu Adding Machine. Foto: Alex Brenner Adding Machine

Finborough Theatre

30. září 2016

5 hvězdiček

REZERVACE VSTUPENEK

Skladatelé se dělí na dvě skupiny: na ty, kteří vědí, co dělají, a na ty, kteří netuší, co dělají ti ostatní. Joshua Schmidt rozhodně patří do té první. Jako skladatel a spoluautor libreta k této výjimečně brilantní hudební adaptaci přelomového expresionistického dramatu Elmera Rice z roku 1923 si Schmidt právem zaslouží uznání, stejně jako jeho spolulibretista Jason Loewith. Tuto stylovou produkci uvádí Alex Turner Productions ve spolupráci s SDWC Productions ve Finborough Theatre. Britskému publiku možná Schmidt zatím není příliš známý, ale soudě podle tohoto mimořádně vydařeného a krásného díla se to jistě brzy změní. Schmidt na zakázce pracoval tři roky, napsal každou notu partitury, orchestraci i vokální aranže a osobně se účastnil zkoušek i úvodních představení této britské premiéry. Poté, co jsem partituru mnohokrát slyšel z americké nahrávky (dostupné na PS Classic, iTunes a Amazonu) a dvakrát viděl inscenaci ve Finborough, nemohu jinak než žasnout nad tímto senzačním úspěchem. Stejné nadšení provází i všechny zúčastněné, počínaje skvělým hudebním nastudováním Bena Fergusona a jeho dvoučlenné kapely (Tristan Butler a Hamish Brown) přes zvukového designéra Philipa Matejtschuka až po vynikající obsazení složené z těch nejlepších interpretů hudebního divadla. Po hudební stránce jde o vážné dílo, které na posluchače klade vysoké nároky, ale bohatě se mu odmění dramatickým a estetickým zážitkem.

Producent Turner a režisér Josh Seymour, kteří na sebe upozornili již loni vynikajícím nastudováním Tennessee Williamse v Southwark Playhouse, posunuli svou ambiciózní společnost mezi špičku britské hudebně-divadelní scény. Díky brilantnímu vizuálnímu konceptu scény a kostýmů Frankie Bradshaw (která nedávno zabodovala s inscenací Barbarians pro Tooting Arts Club), skvělému osvětlení Neilla Brinkwortha a pohybové spolupráci Chi-San Howard se jedná o jednu z nejlepších inscenací, jaké můžete letos vidět.

Joanna Kirkland v inscenaci Adding Machine. Foto: Alex Brenner

Příběh je v podstatě bajkou o „moderní době“: malého člověka, pana Zero (Joseph Alessi v úžasně naturalistickém podání, které záměrně vybočuje z expresionistického světa hry), ubíjí jeho panovačná a neustále komandující manželka (Kate Milner-Evans, kombinující vzhled Grety Garbo s hlasem jako od Schönberga či Strausse) a život plný repetitivní dřiny. Podobně jako hrdina dramatu Georga Kaisera „Od rána do půlnoci“ se i on vzepře a spáchá zločin proti svému Šéfovi (James Dinsmore v dalším skvěle zvládnutém partu). Soukolí spravedlnosti ho rychle semele a on se ocitá na onom světě, kde je však všechno úplně jinak, než čekal – a mnohem mechaničtější než ve světě živých. Na paty se mu lepí kolegyně Daisy (Joanna Kirkland, která se promění z ušlápnuté šedé myšky v elegantní a živelnou ženu) za doprovodu neustále se měnícího chóru (Sue Appleby, Edd Campbell Bird, George Rae a Helen Walsh), kteří dohromady ztvárňují desítky dalších rolí.

Seymourovo využití komorního prostoru divadla Finborough je mistrovské. Začíná v malém měřítku a s každou scénou jako by se prostor více otevíral. Svět kolem nás se každým okamžikem rozrůstá a nečekané divadelní nápady nás vyvádějí z míry pokaždé, když si myslíme, že víme, kam děj směřuje. Navzdory mechanickému tématu hry nikdy netušíte, co přijde dál. Během devadesáti minut bez přestávky projdeme kus cesty tímto i příštím životem a neustále jsme udržováni v napětí, co dalšího ještě objevíme.

Joanna Kirkland jako Daisy, Kate Milner Evans jako paní Zero a Joseph Alessi jako pan Zero. Foto: Alex Brenner

Elmer Rice, jehož autobiografie je stejně objevná jako vtipná, vyrostl v tavicím kotli New Yorku na přelomu století. Předsevzal si, že na Broadwayi uspěje co nejdříve, aby dostál otcovu přání a vyhnul se nudné obchodní kariéře. Nejenže uspěl, ale zcela změnil podobu amerického divadla – v roce 1915 v kuse „On Trial“ poprvé použil flashback a ve svém rozsáhlém díle dále posouval hranice divadelního vyprávění právě tímto epizodickým a bizarně modernistickým morálním příběhem pro amorální dobu. Původní broadwayská produkce byla tak originální, že když se měla představit v Anglii, celá výprava byla převezena do Londýna pro premiéru v divadle Garrick. Pojmout dnes tento kus jako „konvenční“ muzikál by šlo zcela proti jeho duchu. Tvůrci této adaptace se naštěstí drželi původního záměru a vytvořili dílo, které by možná přesně takto zamýšlel i sám Rice, kdyby tehdy dostal příležitost ke zhudebnění. To, že se Turnerovi a jeho týmu podařilo vytvořit tak dokonalou inscenaci, je jen dalším důkazem jejich talentu.

V divadle Finborough se hraje pouze do 22. října. Nenechte si to ujít.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL ADDING MACHINE VE FINBOROUGH THEATRE