RECENZE: Afterglow v Southwark Playhouse ✭✭

Julian Eaves hodnotí hru Afterglow od S. Ashera Gelmana, kterou uvádí londýnské divadlo Southwark Playhouse.

Sean Hart a Danny Mahoney v inscenaci Afterglow. Foto: Darren Bell Afterglow Southwark Playhouse, Large

11. června 2019

2 hvězdy

Rezervovat vstupenky

V satirickém časopise Punch kdysi vyšel kreslený vtip z dob, kdy se kouření na veřejnosti stávalo neslušným zlozvykem: zachycoval restauraci plnou párů u stolů, nad nimiž visel nápis: „Děkujeme, že nediskutujete o svém vztahu.“

Často si přeji, aby Punch stále vycházel a šířil svůj humor a moudrost, protože je očividné, že někteří jeho osvětu nutně potřebují.  Jedním z nich je i S. Asher Gelman, autor tohoto jevištního traktátu, který se právě dočkal své nepříliš vřele ohlašované evropské premiéry ve velkém sále na Newington Causeway.  Je to prostinký příběh, v němž tři chlápci – když se zrovna pracně nepřevlékají do svých nespočtu kostýmů – stráví 90 dlouhých minut řečněním o věcech, které onen nápis v Punchi kdysi zapovídal.  Charakterizace postav je stejně skoupá jako jejich šatník a kdokoli, kdo viděl hru „Inheritance“ (Dědictví), se musí divit, jak tohle dílo mohlo vzejít ze stejné kultury a stejného města.  No, zřejmě to nenapsaly stejné ruce, že?

Pokud si však myslíte, že tohle je přesně váš šálek čaje, můžete v tuto chvíli pravděpodobně přestat číst, protože tady se naše cesty rozcházejí.  Než mě však ovládne kritický zápal, zkusme se na hru podívat z jejího pohledu.  Má dobré úmysly.  Chce upřímně ukázat, jak si lidé uspořádávají životy, jak hádají promiskuitu a známosti na jednu noc, zatímco neuroticky touží po věrnosti a monogamii.  Je to známé téma, které by se dalo vytěžit pro něco zajímavého, co jsme ještě neslyšeli tisíckrát.  Tedy pokud nežijete pod kamenem, možná jste o tom neslyšeli nikdy.  Stačilo by jen, aby autor do této oblasti vnesl trochu vtipu nebo vhledu, díky němuž by působila svěže a poutavě.

Jesse Fox, Danny Mahoney a Sean Hart v inscenaci Afterglow. Foto: Darren Bell

Co je na tomto představení – zpočátku – docela atraktivní, jsou svlečená těla tří mužských postav: měšťanský pár Josh (Sean Hart) a Alex (Danny Mahoney) provádějí velmi rychlou a velmi simulovanou soulož s Dariusem (Jesse Fox), o němž se později dozvídáme, že je to jejich mladší a nikterak zámožný objev z ulice.  Mají velmi štíhlé, svalnaté postavy, minimum tělesného ochlupení, atraktivní tváře (všechny si jsou podobné) a atletický, pružný pohyb, který vypovídá o letech dřiny v posilovně nebo na hřišti.  Často se usmívají, demonstrativně se objímají a líbají – často pod proudem vody v zapnuté sprše přímo na scéně – s cílenou agresivitou, která přesto dokáže vyjádřit jak souhlas, tak dojem studovaného, vypočítavého sebepotvrzení.  Rozumíme si?

Danny Mahoney, Jesse Fox a Sean Hart v Afterglow. Foto: Darren Bell

Pokud se tomu všemu smějete, ujišťuji vás, že v divadle vás smích přejde, protože všichni to tam berou nesmírně vážně.  Hra se samozřejmě – v stejně upjaté a líbivé režii Toma O'Briena – snaží dát jasně najevo, že tyto pohledy nám nejsou servírovány z nízké touhy po senzaci.  Kdepak.  Máme si těchto jedinců vážit a věnovat pozornost tomu, jak žijí.  Takže je také vidíme – pokaždé, když se scéna zadrhne – nejen moknout, ale také se utírat a převlékat se do nesčetných outfitů (přestal jsem to počítat – pro ty kluky to musí být noční můra, hlídat si, které hadry si mají v danou chvíli v tomto fádním dramatu vzít na sebe).  Zatímco probíhají tyto změny (které by se upřímně měly ohlašovat tabulemi jako při boxu), vyhrává nám k tomu poněkud zastaralá klubová taneční hudba (tak zhruba 25 let zpátky), která nám pod tlakem rve ušní bubínky.  Aby toho nebylo málo, zkušený světelný designér David Howe roztáčí svá světla v „klubovém“ stylu.  Co si o této nucené efektovosti mohl pan Howe myslet, raději ani nechci vědět.  Každopádně během samotných scén „ze života trojky“ nelze jeho preciznímu svícení nic vytknout.  Sex je, jak jednou podotkl Noël Coward, v podstatě jen záležitostí osvětlení, a se špičkovým designérem po ruce to prostě musí být dobré!

Rád bych totéž řekl o pohledné scénografii Libby Todd.  Vypadá skvěle: dokonalé ztělesnění módního loftu v New Yorku, kde (přirozeně) tyto obnažené duše tráví své dny.  Problémy však nastávají u častých a složitých přestaveb scén, kde se její materiály ukazují jako těžkopádné a časově náročné na manipulaci.  Konec každé scény (a ty jsou čím dál předvídatelnější) je proto spojen s narůstající hrůzou z hektických technických prací, které musí tito hoši také provádět v jakési němé choreografii přetížených kulisáků, zatímco my – nadmíru trpělivé publikum – dostáváme další dávku otřesné pop music jako při výslechu v CIA.  (Zapněte si pásy, přátelé... a nasaďte špunty do uší!)  Za tento útok na naše sluchové ústrojí vděčíme Joelu Priceovi.  Je ale fér říct, že jen plnil rozkazy režiséra.

Pak se dostáváme k ještě složitějšímu tématu, a tím jsou herecké výkony.  Akcenty znějí přesvědčivě (pro neamerické ucho, jako je to mé), ale scénář je napsán oním až příliš okatým, mělkým a plochým způsobem typickým pro tolik kurzů tvůrčího psaní. Nic ho neodlišuje od bezvýznamného tlachání postav v mýdlových operách, které jen vyplňují čas mezi reklamami.  Pro naše tři herce je to pak velmi nevděčný úkol.  Nemají se moc o co opřít.  A instinktem britských herců je textu důvěřovat a ctít ho, což svědomitě činí s onou suchopárnou dikcí, jakou politici mluví o brexitu.  My však víme, že v tom musí být něco víc.  A je.  Tohle je napsané pro americké herce, kteří jsou školeni úplně jinak.  Tato hra se v USA těšila velmi dlouhému uvádění v malém Davenport Theater v NYC.  Dokážu si představit, že američtí profesionálové by se dokázali prokousat do podtextu každého banálně proneseného momentu a hrát ten, místo oněch planých, bezbarvých slov.

Danny Mahoney, Jesse Fox and Sean Hart v Afterglow. Photo: Darren Bell

Jenže tihle tři pánové takhle nefungují.  Hrají to s až přílišnou úctou k napsanému slovu.  Každá fráze je dokonale artikulovaná, každá slabika má přesnou váhu, každá pauza je mistrně odměřená.  Jako umělci jsou radost pohledět.  Paradoxně je však všechna tato péče a píle nepřibližuje k jádru toho, o čem tato hra je.  Ani nemůže.  V americkém dramatu musíte na scénář zapomenout a prostě hrát emoci daného okamžiku.  Jinak dostanete jen přehlídku slov, a právě to se děje tady. Nevěřil jsem jim ani minutu.

Díky tomu je celý zážitek v divadle skutečně trýznivý.  Už tak je zlé muset prosedět ty nekonečné změny scén a nechat se ohluchovat ponurým výběrem hudebních ukázek, ale největší škoda je, že takto chabě napsaný scénář prostě nepřežije přesazení do přísných standardů dobré britské divadelní praxe.  Stává se pouhou otravou.  Pokud si chcete tuto hru skutečně užít, asi na ni budete muset zajít v americkém podání, protože tito tři vynikající herci jsou pro tento text bohužel totálně nevhodně zvoleni (casting: Anne Vosser) a nepomáhá jim ani produkce, která sice vypadá působivě, ale v podstatě jim jen překáží.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA AFTERGLOW

Přihlaste se k odběru novinek