RECENZE: Agnes Colander, Jermyn Street Theatre ✭

Julian Eaves recenzuje hru Harveyho Granvillea Barkera Agnes Colander v režii Trevora Nunna v Jermyn Street Theatre.

Agnes Colander

Jermyn Street Theatre

27. února 2019

1 hvězdička

Rezervovat vstupenky

Co očekáváte od feministické hry, jejíž hlavní hrdinka se jmenuje po děravém kuchyňském náčiní? Dodává vám to pocit důvěry?

Do malého londýnského divadla se na krátkou dobu přesunula inscenace Ustinov Studia z Bathu. Jde o nikdy neuvedené rané dílo Harveyho Granvillea Barkera, dramatika z přelomu 19. a 20. století, který se na jevištích neobjevuje příliš často. S podtitulem „Pokus o život“ a jako zjevně syrová učednická práce by se kousek mohl klidně jmenovat „Pokus o hru“. Protože přesně tím je. Postavy přicházejí na scénu, vedou k sobě řeči, které téměř nikdy nepůsobí jako to, co chtějí skutečně říct, a už vůbec ne jako to, co chce slyšet publikum. V jednu chvíli ke konci prvního dějství si titulní hrdinka rýpne do jednoho ze dvou mužů, kteří se kolem ní točí (zatímco ona sama se točí kolem čtvrtého, kterého nikdy neuvidíme): „Jste ženatý?“ Nápadník ji chytře odpálkuje vtipnou replikou (je otrávený z jejího cizoložného poměru s hypermaskulinním malířem): „A vy?“ Výměna skončí v mžiku a trvá právě tak dlouho, aby přesně ukázala, co nám ve zbytku scénáře chybí: jakýkoli smysl pro dialog přirozeně vycházející z postav v dané situaci.

Jinde se na desítkách stran těchto žvástů nedočkáme ničeho jiného než prázdného pózování. Tuto slabinu hry ještě umocňuje poslušně naturalistická inscenace režiséra Trevora Nunna – tah, který jen nevkusně zvýrazňuje nezralost díla a jeho bytostnou bezživotnost. Ve chvíli, kdy nastává přestávka, jsou někteří diváci připraveni odejít a také to udělají. Což je škoda, protože právě v druhé polovině představení, v závěrečné scéně, Granville Barker náhle, nečekaně a úžasně chytne dech a vytvoří skutečně zajímavé divadlo – ten typ, díky němuž byly jeho pozdější hry, jako „The Voysey Inheritance“, tak obohacující. Je to však jen jedna scéna, která nám dává nahlédnout do toho, co mělo přijít (napsal ji ve 23 letech, odložil a nikdy se ji nepokusil uvést... moudře).

Zbytek času jsme svědky bolestného pohledu na to, jak je obrovské množství talentu promrháno na minimální výsledek. Dramatik Richard Nelson dostal úkol scénář „zrevidovat“ pro uvedení a bůhví, co si o tom úkolu myslel; moc radosti mu to přinést nemohlo. Nám jí to rozhodně přináší velmi málo. Snad největším problémem je, že neustále propíraný manžel hrdinky se na scéně nikdy neobjeví. Divák stále čeká, že přijde, aby buď potvrdil, zkomplikoval, nebo vyvrátil (všechno je možné) to, co se o něm říká, ale tento moment nikdy nenastane. Je to jedno z mnoha zklamání scénáře. Naomi Frederick v titulní roli působí spíše rozpačitě, když musí chrlit ty prázdné repliky, a málokdy začne přesvědčovat jako malířka, kterou má být. V roli jejího radikálního „úletu“, Dána Otta Kjogeho (připomeňme, že Dánsko leží na cestě do Ibsenovy země), má Matthew Flynn téměř nemožný úkol: učinit věrohodnými psychologické změny, které jsou brzděny jak strnulým diskurzem, tak unáhlenou nepřipraveností. Dělá, co může, a je nám ho líto – ovšem ze všech špatných důvodů. Harry Lister-Smith v roli Alexandera Flinta, naivky zaslepeného zbožňováním naší „Aggie“ (ano, tak se jí ve hře říká), se svými mdlými texty křísne jiskru jen málokdy (až na jednu výjimku!). Nejlépe dopadla Sally Scott, jejíž postava má kam směřovat a disponuje něčím, co připomíná mapu cesty. Role Emmeline Marjoribanks je mnohem zajímavěji a úsporněji koncipovaná (asociace jejího křestního jména s hlavou tehdejší slavné rodiny Pankhurstových není, o tom si můžeme být jisti, zcela náhodná). Její loučení s Agnes je krásným vrcholem hry, který ukazuje na skutečné kvality autora.

Ty jsou nám však příliš často skryty. V dvojroli služebných Marthy (v Anglii) a Suzon (v cizině – tento příběh o lásce mezi umělci není ničím jiným než čistou vyšší střední třídou) tráví Cindy-Jane Armbruster většinu času nošením jídla na scénu a ze scény – je to těžkopádný prvek, který obírá její finální mazanou proměnu o velkou část dopadu. V doprovodu těchto pracovitých profesionálů se potácíme celkově dosti bezdějným příběhem s vědomím, že herci dostávají řádně zaplaceno a jsou vidět. Kromě toho existuje jen málo útěch. Na inscenaci se podílelo mnoho tvůrčích špiček, ale při režisérově trvání na doslovném přístupu se zdá, že toho moc nezmohli. Scéna Richarda Jonese je uvěřitelná, ale nedokáže najít „smysl“ ve scénáři, kterému očividně chybí. Totéž platí o osvětlení Paula Pyanta, které je dekorativní a víc být nemůže. Zvukový design Ferguse O'Harea dělá, co může, aby vyprávění ještě více přikrášlil množstvím komorní hudby, což ale ve výsledku způsobuje, že se celý ten pudink ještě více bortí. Celkový dojem je takový, že kdysi velký režisér u této příležitosti odhalil slábnoucí invenci. Lidé přijdou, protože jsou fanoušky kdysi revolučního a šokujícího režiséra, ale tohle je kus jen pro zaryté nadšence a sběratele. V Jermyn Street Theatre do 16. března 2019. Foto: Robert Workman

REZERVOVAT VSTUPENKY NA AGNES COLANDER