RECENZE: Albion, Almeida Theatre Londýn ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Mika Bartletta Albion, kterou aktuálně uvádí londýnské divadlo Almeida Theatre.

Victoria Hamiltonová a Nicholas Rowe v inscenaci Albion. Foto: Marc Brenner

Albion Almeida Theatre, 

5. února 2020

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Toto je vítaný návrat čechovovské meditace Mika Bartletta nad zející propastí mezi britskou „metropolitní elitou“ a lidmi z venkova, které tato elita nezná, nechápe a nemá v lásce. Před třemi lety šlo o hit a nyní – s drobnými úpravami reflektujícími náš mírně odlišný zeitgeist – je inscenace zpět v Islingtonu v téměř identickém obsazení. Na rozdíl od her v National Theatre, kde postavy často bojují s něčím, co je přesahuje, se tato měšťanská skupinka potýká pouze sama se sebou. A to velmi intenzivně.     

Pětapadesátiletá, inteligentní matka rodu Audrey se zmocnila chátrajícího venkovského sídla uprostřed ničeho. Je pohlcena vášní obnovit jeho kdysi rozlehlé zahrady, legendární dílo zapomenutého zahradníka z 20. let minulého století, Weatherburyho. Její jméno vyvolává zajímavou botanickou paralelu s osudovou blondýnkou a vraždící rostlinou pojmenovanou po ní v „Malém krámku hrůz“ a v její postavě je cosi podobně tragického i děsivého.  

Angel Coulbyová a Wil Coban. Foto: Marc Brenner

Kolem této dominantní ženy se kupí pestrá směsice společenských typů, které by Čechov miloval: slabý a líný, leč samolibý druhý manžel Paul (poklidně lehkomyslný Nicholas Rowe); krásná, ale už teď rozhořčená a kousavá dcera Zara (záměrně pojmenovaná po levném oděvním řetězci?... Daisy Edgar-Jonesová); věrné, byť sešlé služebnictvo Matthew (Geoffrey Freshwater)宣 a Cheryl (Margot Leicesterová); neomalený mladý muž s talentem, ale bez vůle uspět Gabriel (andělský Donal Finn); laskavý, ale neschopný soused Edward (přehlídka manšestru a druhořadé šlechty, Nigel Betts); a v neposlední řadě děsivě efektivní polská hospodyně Krystyna (Edyta Budniková). Do ohně rozdmýchaného tímto davem přilévají olej další tři postavy: tajemný přízrak mrtvého syna Jamese, který padl v daleké, nesmyslné válce (Wil Coban); jeho truchlící snoubenka Anna (Angel Coulbyová), po vzoru Ofélie poblázněná touhou po „zahradničení“; a nakonec puškinovský nezaujatý pozorovatel, slavná spisovatelka a dávná přítelkyně hostitelky Katherine Sanchezová (Helen Schlesingerová, která zkoumá publikum stejně upřeně jako své kolegy).  

Děj se odehrává na vyvýšeném oválném trávníku z dílny Miriam Buetherové. Bartlettův scénář rozděluje akci do čtyř dějství tím, že okraje scény neustále zaplňuje a pak opět vyprazdňuje množstvím rostlin v květináčích, což v tomto dusivě tísnivém světě představuje takřka jedinou dynamiku. Jinak nás čekají dvě a půl hodiny poslechu jedné hádky za druhou, jen občas proložené krátkými záblesky něčeho radostnějšího. Ačkoliv to klade značné nároky na trpělivost diváka, vytrvalost je štědře odměněna v geniální scéně hádky tří postav – mistrovské ukázce pasivní agrese –, v níž matka, dcera a matčina nejlepší přítelkyně (nyní dceřina milenka) soupeří o mocenskou, i když ne nutně morální převahu. Je to velkolepá scéna, která připomíná autorovu brilantnost. 

Kéž by celá hra běžela na plné obrátky jako tento dialog. Zbytek scénáře je sice nabitý fascinujícími komentáři o moderním světě, politice, společnosti, bohatství i chudobě a sexuální politice, ale nedokáže si udržet tak jistou půdu pod nohama jako v onom momentu naprosté upřímnosti. Situaci dále komplikuje děj, který má víc děr než čerstvě vykopané záhony. Doporučuji však divákům, aby se netrápili triviálními otázkami typu: „Opravdu by žena jejích schopností udělala tak elementární chybu a nenechala si udělat technický průzkum tak starého domu?“ V divadle málokdy přináší výhodu, když jste chytřejší než postavy na jevišti.  

Daisy Edgar-Jonesová v inscenaci Albion. Foto: Marc Brenner

Místo toho vás vyzývám k zamyšlení nad tím, jak neuvěřitelně těžké je (a) vnést smysl do toho, co se děje v tomto novodobém „Albionu“ (poetické označení pro Anglii), a (b) o kolik náročnější je pokusit se vtěsnat náš národní zmatek na jedno jeviště a do omezeného času. Bartlett a jeho režisér Rupert Goold udělali maximum a trefují se stejně často, jako míjejí cíl. Herecké obsazení je vynikající; Hamiltonová v roli Audrey, ženy, která očividně netuší, kým vlastně je, neustále nachází nové polohy. Promyšlené osvětlení Neila Austina a živý zvukový design Gregoryho Clarka tento svět dále dotvářejí a dodávají mu kouzlo, které – téměř – přesvědčí.  

Pokud celkový dojem z tohoto Albionu nepůsobí úplně pravdivě, příčiny hledejme mimo divadlo: psát jako Čechov není snadné, ale mnohem těžší je žít v kdysi slavném impériu, které se nachází v posledním stádiu úpadku, a snažit se v něm vytvořit něco smysluplného. 

KOUPIT VSTUPENKY NA ALBION