RECENZE: All In A Row, Southwark Playhouse ✭✭

Sophie Adnitt v recenzi hodnotí hru Alexe Oatese All In A Row, kterou uvádí Southwark Playhouse v Londýně.

Simon Lipkin, Hugh Purves a Charlie Brooks ve hře All In A Row. Foto: Nick Rutter All in a Row

Southwark Playhouse

18. února 2019

Dvě hvězdy

Rezervovat vstupenky Ještě se mi nestalo, aby se před divadlem v den premiéry konal protest, ale všechno je jednou poprvé. Důvodem je hra All in a Row, momentálně uváděná na velké scéně Southwark Playhouse – konkrétně jde o neuvěřitelně pomýlené, nemluvě o bizarním, rozhodnutí ztvárnit postavu těžce autistického chlapce pomocí... loutky. Loutky s šedou kůží. Z nějakého důvodu. Kvůli nesmírně nesympatickým postavám i nešťastnému podtextu je sledování All in a Row velmi nepříjemným a skličujícím zážitkem. Martin (Simon Lipkin) a Tamora (Charlie Brooks) se připravují na poslední společný večer se svým malým synem Laurencem (vodič loutky Hugh Purves). Laurence je autista, nemluví a občas bývá násilný. Někdo si na chlapci všiml modřin a zavolal sociálku. Zítra se má Laurence stěhovat do 300 kilometrů vzdáleného specializovaného centra – už při příchodu diváků do sálu je na scéně vidět obrázkový scénář v šanonu s názvem „Laurence se stěhuje“. Přítomen je i Laurenceův pečovatel Gary (Michael Fox), který jako jediný vypadá, že dokáže Laurence uklidnit, když se dostane do afektu. Martin a Tamora po sobě zatím štěkají a Martin své manželce nevysvětlitelně provádí kruté schválnosti, které následně háže na svého syna (který se pochopitelně nemůže bránit).

Hugh Purves a Michael Fox ve hře All In A Row. Foto: Nick Rutter

Martin je odporná postava, ale upřímně, Tamora na tom není o moc lépe. Po devadesáti minutách s těmito odpudivými lidmi dojdete k závěru, že se k sobě vlastně hodí. Navzdory jejich situaci a náročnosti péče o Laurence je nesmírně těžké k nim pocítit byť jen špetku sympatií a přestože neustále tvrdí, jak svého syna milují, ani na vteřinu jsem jim to nevěřila. Laurence je pro ně zjevně jen přítěží a otravným problémem. Náznaky, že si jeho matka myslí, že by se měl ze svého autismu „vyléčit“, jsou naprosto příšerné.

Loutka Laurence od Sian Kidd se svou šedou kůží (stále nechápu, proč byla zvolena právě šedá) a znepokojivým strnulým výrazem padá hluboko do „tísnivého údolí“ (uncanny valley). Nohy Hugha Purvese slouží jako chlapcovy nohy, přičemž Laurenceovo torzo mu zdánlivě vyrůstá přímo z břicha. Loutkoherectví je zajímavá technika, ale tady působí tak divně, že to odvádí pozornost od samotného příběhu. Scény násilí, zejména když musí být Laurence zpacifikován – což je důvod, kterým produkce obhajuje použití loutky – by se daly snadno odehrát s lidským hercem. Schopný koordinátor bojových scén a klidné, důkladné zkoušení by dosáhly stejného efektu. Skutečnost, že Purves zůstává s loutkou zcela propojen i během násilných scén, činí tuto výmluvu ještě chabější.

Simon Lipkin a Charlie Brooks ve hře All In A Row. Foto: Nick Rutter

Herci dělají s materiálem, co mohou. Simon Lipkin už dříve mnohokrát prokázal svůj komediální talent a potvrzuje ho i zde, Michael Fox v roli Garyho působí velmi sympaticky. Hugh Purves je nepochybně talentovaný loutkoherec, ale bohužel zůstává ve stínu kontroverze, kterou inscenace vyvolala.

Autor Alex Oates hru založil na vlastních zkušenostech s prací s dětmi i dospělými s poruchami učení a nepochybuji o tom, že mnoho momentů vychází ze skutečnosti, ale text působí nedotaženě. Většina dialogů je velmi prostinká, režie se uchyluje ke křiku, aby vytvořila napětí, a děj působí jako drama podle šablony – „zvraty“ nikdy nepřekvapí. Postavy jsou sice chybující a lidské, ale je téměř nemožné jim fandit. Oates sice umí napsat slušné dialogy a má cit pro humor všedního dne, jeho narativní struktuře však chybí gradace a dynamika potřebná k udržení pozornosti. Veškerý potenciál je bohužel umlčen špatnými rozhodnutími.

Ano, příběhy o autismu a neurodiverzitě se na velká pódia dostat musí – ale ne takto. Toto ztvárnění je dehonestující pro autisty i jejich rodiny. V jádru hry se sice skrývají zajímavé myšlenky, ale jsou pohřbeny pod nánosy neuvážených kroků (loutka je jen jedním z mnoha). Člověk se musí ptát – opravdu se v průběhu celého tvůrčího procesu *nikdo* proti ničemu z toho neozval?

Když Britská národní autistická společnost (National Autistic Society) veřejně prohlásí, že vaši produkci nemůže podpořit, mělo by vám dojít, že je potřeba něco změnit. Zjevné odmítání sebereflexe je nesmírně frustrující. Tady se nabízela skvělá příležitost otevřít celospolečenskou debatu, ale autoři ji promarnili tím, že trvali na prvcích, které měly letět do koše už po první čtené zkoušce.

„Zní to fakt hnusně, co?“ zamumlá Gary provinile po jedné nesmírně necitlivé poznámce na adresu Laurence.

„Jo,“ odpoví Martin, „víceméně.“

Jo. Víceméně.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ALL IN A ROW