RECENZE: Čistě mužské provedení HMS Pinafore, Richmond Theatre ✭✭✭✭

HMS Pinafore v čistě mužském podání

Úterý 14. června 2016

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Čistě mužské nastudování operety HMS Pinafore v režii Sashy Regan nabízí rozkošně lehkomyslný a nečekaně dojemný divadelní zážitek. Navzdory zdobnému a luxusnímu interiéru divadla Richmond Theatre se jedná o inscenaci strohou, vynalézavou a prostou zbytečných příkras. S pomocí tří železných paland, šesti vojenských beden, trochy provazu a velké dávky fantazie rozehrává soubor nádherně pošetilý příběh o lásce a společenských konvencích, přičemž zůstává věrný Gilbertovu humornému libretu i Sullivanově chytlavé hudbě. Jde o vybroušené a umělecky precizní představení, kvůli kterému se výlet do Richmondu rozhodně vyplatí.

Po podobně laděných inscenacích Pirátů z Penzance a Mikáda potvrzuje toto znovuuvedení (které v roce 2014 prošlo rozsáhlým turné), že Regan našla recept na úspěch: pohlední a talentovaní mladí muži parodující už tak absurdní zápletky dua G&S a u toho nádherně zpívají. Funguje to skvěle. Díky záplavě krátkých šortek a podkolenek se hledištěm nesl upřímný smích, který gradoval až v radostné nadšení a zanechal v nás hřejivý pocit. V kontextu událostí v Orlandu působí tato HMS Pinafore jako obzvláště důležité svědectví o svobodě projevu, kterou divadlo samo o sobě zosobňuje. Její něžné momenty, kdy muži hrají milenecké dvojice, působí v dozvucích tragédie namířené proti LGBTQ+ komunitě velmi naléhavě.

Na této inscenaci lze chválit mnohé, ale mým osobním vrcholem večera byl výkon Neila Moorese v roli kapitána Corcorana. Dokonale vystihl onu potrhlou horlivost, kterou si operety G&S žádají, a s chutí boural čtvrtou stěnu, aby pomrkával na publikum, čímž diváky naprosto nadchl. Richard Russell Edwards se postaral o řadu brilantních komických čísel díky svému vybroušenému fackovacímu humoru a skvělmu načasování. Milenecký pár, Tom Senior a Ben Irish jako Ralph a Josefína, tvořil (ironicky „normální“) dojemný středobod, kolem kterého ostatní mohli klaunovat, a David McKechnie v roli Buttercup dodal obsazení šmrnc a eleganci zkušeného umělce.

Vynikající byla i hudební režie Richarda Batese, který vytěžil maximum z často repetitivních melodií a obohatil je o vtipné narážky na popkulturu. Mojí jedinou výtkou jsou příliš otevřené americké vokály u některých zpěváků. Tento přízvuk působí poněkud nepatřičně v operetě, která se zamýšlí nad tím, co znamená „být Angličanem“. Osobně u kontratenorů a tenorů preferuji (a myslím, že i tato hudba si to žádá) mnohem přirozenější a čistší sborový zvuk bez uměle vytvořeného zabarvení.

Tato HMS Pinafore nás vybízí k zamyšlení nad společností, která se sice značně změnila, ale musí se i nadále vyvíjet a podrobovat se sebereflexi. Gilbertova sžíravá satira na viktoriánskou společnost posedlou třídními rozdíly a hierarchií nemá příliš daleko k problémům, kterým mladí lidé v moderní Británii stále čelí. Pokud to není vaše společenská třída, je to etnika, pohlaví nebo kariéra, podle čeho se vás lidé snaží zaškatulkovat. Tito výjimeční interpreti však s grácií a humorem ukazují, že to, jak jsme vnímáni, lze změnit s lehkostí – třeba jen jiným úhlem šály nebo strategickým pohozením vlasů. Choreografie Lizzi Gee těmto proměnám úžasně napomáhá a zdánlivě konzervativní richmondské publikum si užívalo každou vteřinu.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA TURNÉ HMS PINAFORE