RECENZE: Všechny mužské role v Pirátech z Penzance, Richmond Theatre ✭✭✭

Sasha Regan's All Male The Pirates of Penzance

Richmond Theatre

16. dubna 2015

3 hvězdičky

V dnešní době se už nikdo moc nepozastavuje nad čistě mužským nebo čistě ženským obsazením Shakespearových her – a vlastně, proč by také měl? Herecké obsazení bez ohledu na pohlaví je v pořádku, pokud nepřekáží textu, nebo ještě lépe, pokud jeho použití text obohacuje či umožňuje novou režisérskou vizi. V opačném případě jde jen o laciný trik. A ačkoliv nás Sondheim v muzikálu Gypsy učí, že „musíš mít trik, když chceš potlesk sklidit“, mluví tam o specifickém umění burlesky, nikoliv o divadle nebo muzikálu obecně.

Sasha Regan tomu rozumí, což je patrné z její série čistě mužských inscenací děl Gilberta a Sullivana, která k dnešnímu dni zahrnuje tituly Penzanští piráti (The Pirates Of Penzance), J.M.S. Pinafore, Iolanthe a Patience. Její vize pro tyto produkce je prostá, ale účinná: obsadit atraktivní mladé muže s výbornými pěveckými a dramatickými schopnostmi a nechat vyniknout nový rozměr jemného humoru a družné srdečnosti.

Zásadní je, že Regan nikdy nevyužívala čistě mužské obsazení k politickým proklamacím, neměnila podstatu satiry těchto děl, ani se nesnažila cíleně podbízet gay tematice. Naopak, vždy dbala na to, aby v jejích inscenacích muži hráli ženské role – nikoliv jako drag show nebo výstupy z queer subkultury.

Klíčem je pravdivost: muži hrají ženské role v rámci představení tak věrně, jak jen dovedou, a tím uvolňují odlišné energie a synergie. Stejně jako publikum bouřilo nadšením nad Olivií Marka Rylance ve Večeru tříkrálovém – ne proto, že by šlo o muže hrajícího ženu, ale proto, že jeho pojetí prostě nabídlo jinou paletu výrazových prostředků – tak i v inscenacích Reganové se diváci královsky baví, když muži přinášejí čerstvý pohled na jedny z nejoblíbenějších a nejtrvalejších postav a situací Gilberta a Sullivana.

V některých pozdějších inscenacích, zejména v Iolanthe, Regan vytvořila logické zdůvodnění, proč ženské role hrají muži. To se nikdy nezdálo být nezbytné. Buď koncept a obsazení fungují, nebo ne. Zpětné vysvětlování umělecké vize působilo jako neobvyklý a zbytečný projev nedostatku sebevědomí.

Právě tato původní „mužská“ inscenace série, Penzanští piráti, se nyní vrací v rámci britského turné a včera večer se představila v Richmondu. Tato produkce se těší nejúspěšnějšímu divadelnímu životu, včetně turné po Austrálii, a toto nastudování jasně ukazuje proč.

Společně s choreografkou Lizzie Gee nastolila Regan specifický fyzický styl a vizuální podobu, které inscenaci skvěle formují a odhalují její mnohé přednosti. Početný, urostlý a pohledný soubor se nejprve objevuje jako energičtí, mužní piráti, z nichž prakticky všichni vystavují na odiv své působivé hrudníky – vypadají připraveni na vše, ať už jde o drsnou bitku, nebo dvoření se svolné panně.

Poté, co se Frederic ocitne o samotě a zahlédne skotačící dcery generálmajora Stanleyho, se většina souboru vrací – tentokrát jako temperamentní viktoriánské slečny, upjaté, řádné, drzé i půvabné, připravené na nekonvenční zábavu v korzetech. Stejní chlapci, ale zcela odlišné postavy.

Nakonec se ve druhém dějství soubor vrací ve třetí podobě: jako neodolatelně nemotorní cornwallští policisté v duchu Monty Pythonů, doplnění o roztřesené vystupování a směšné kníry (na hůlkách!). Jejich těžkopádné, rytmické číslo „When The Foeman Bears His Steel“ je naprosto k popukání.

Když se v závěru sejdou všechny tři skupiny s hlavními představiteli, je výkon tvrdě pracujícího souboru více než patrný. Žádné dílo Gilberta a Sullivana se neobejde bez vynikajícího sboru, a přesně takový se Reganové podařilo sestavit. Zvláště vyčnívají výkony Joela Elferinka (jeho matronovské plácnutí přes ústa hysterické Kate v podání Dalea Page, po kterém i brýle létaly vzduchem, bylo nesmírně vtipné), Matta Jollyho a Williama Wheltona.

Kostýmy Robyn Wilson jsou nápadité a dokáží vytěžit maximum z minima. Použití bílé a krémové jako základních barev vytváří konzistentní sepiový efekt, díky němuž pestré charaktery vyniknou ještě jasněji. Stuhy kolem krku u mladých dívek byly skvělým detailem. Minimalistická scéna je rovněž velmi chytrá a podtrhuje myšlenku, že srdcem celého kusu je představivost.

Největším úskalím obsazení čistě mužskými zpěváky u děl G&S je potenciální ztráta ženských vokálů v hudební textuře. Sullivan psal pro soprány nádherné melodie a komplexní harmonie. Hudební nastudování Davida Griffithse však zajišťuje, že kvalita příliš netrpí, a to jak díky jeho bezchybnému doprovodu na klavír, tak i citu pro ladění mužských hlasů v jakémkoliv rejstříku.

Kuriózně je to právě chybějící tenorské linky, které si člověk všimne nejvíc. Na představení plné mužů zde není tak silně cítit onen mužný tenor nebo vysoký baryton v kontrapunktických či harmonicky složitých pasážích. Sopránové, altové, basové i basbarytonové linky jsou zastoupeny skvěle, ale tenor se často zdá být zvláštně nepřítomen.

Alun Richardson je v roli Mabel ve skvělé hlasové kondici. Jistě, občas si vypomůže nižším tónem, ale celkově coloraturní náročnost role zachytil výborně a do svého tónu vnáší velkou expresivitu a vřelost. „Poor Wandering One“ je živé a svižné, zazpívané Richardsonem lépe, než bývá zvykem v tradičních produkcích. Jeho výkon ve „Stay Frederic Stay“ je obzvlášť dobrý.

Richard Edwards je jako Hebe naprosto dokonalý. Jeho zpěv je jistý, laděný do vřelého mezzosopránu; občas je těžké si vzpomenout, že jde o muže, tak hluboce je ponořen do světa odhalených ramen, korzetů, krajek a dlouhých řas, který postava Hebe zosobňuje. Edwards za celý večer neudělal jediný chybný krok.

Dobrou práci odvádějí také Chris Theo-Cook (Isabelle) a Ben Irish (Edith), obě sestry Kate a Mabel. Ale je to právě výkon Dalea Page (Kate), připomínající vnučku Charlese Hawtreye, který působí naprosto originálně a nečekaně baví po celou dobu. Všichni jsou svým rolím plně oddáni, ale Pageova „holčičí“ naivita s vykulenýma očima je obzvlášť promyšlená. Mezi Stanleyho dcerami je cítit skutečné sesterství, což je velmi osvěžující.

V mužské verzi se sice trochu vytrácí pointa role Ruth, ale Alex Weatherhill je přesvědčivý a zdravě přidrzlý jako ona přihlouplá starší žena, která tak hrubě pochybila při učednictví svého svěřence. Nechává se strhnout k vizuálním vtipům a dokazuje, že mu nechybí nadhled. Svou roli odzpívá slušně, i když je na něj místy až příliš nízko položená.

Neil Moors je jako mužný Pirátský král patřičně nonšalantní a dravý, dýchala z něj i jistá nebezpečnost. Skvělá byla jeho spolupráce se Samuelem v podání Michaela Burgena. Oba se hlasově zhostili svých rolí dobře, i když u obou by prospěla důslednější opora v nižších rejstřících.

James Waud byl v roli policejního seržanta (v duchu pana Beana) opravdovou lahůdkou. Všechny ty vykulené oči, neohrabané kroky a roztřesená statečnost – Waud skvěle podal obě svá velká čísla a do druhého dějství vnesl pořádnou dávku humoru.

Absolvovat profesionální debut jako Frederic v Penzantských pirátech není nic pro slabé povahy: je to velmi náročný part, vyžadující stabilní a jasné vysoké tóny a světlé, plynulé legato. Navíc je to jeden ze Sullivanových nejméně výrazných hlavních hrdinů, takže je těžké ho učinit zajímavým. Samuel Nunn se s tím pere statečně, ale jeho hlas na vysoké nároky hudby úplně nestačí. Ne že by zpíval špatně, spíše je v partituře poněkud nejistý, což působí zvláštně v kontrastu s lehkostí, kterou vykazuje zejména Richardson, s nímž musí Nunn nejčastěji zpívat duety. Větší zkušenost s touto náročnou partiturou v průběhu dalších představení mu nepochybně pomůže, protože hlasový základ má správný.

Největším zklamáním večera se však bohužel stala jedna z nejslavnějších postav Gilberta a Sullivana: generálmajor Stanley. Má jednu z nejtěžších „patter songs“ (rychle deklamovaných písní) v historii, ale Miles Western ji podal v tak ospalém tempu, že ztratila veškerý svůj ráz a vtip. Generálmajor musí být jakousi explozí svérázné energie – kontrastem k pirátům, kteří se milostně dvoří jeho dcerám. Western sice kontrast přináší, ale spíše tlumící než inspirativní. Je to překvapivé zklamání vzhledem k energii, která sálá z ostatních výkonů.

Přesto je zde k vidění tolik invence a chytré práce, že byste museli mít srdce z kamene, aby vás tohle představení nepobavilo. Vize Sashy Reganové rozhodně stojí za vidění.