RECENZE: Andrea McArdle, Koncertní série Setha Rudetského ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje online koncert Andrey McArdle a Setha Rudetského v rámci cyklu Seth Concert Series.

The Seth Concert Series: Andrea McArdle a Seth Rudetsky

Online v neděli 2. května, repríza v pondělí 3. května

3 hvězdy

Webové stránky Seth Concert Series

Co se vlastně stalo s tou malou osiřelou holčičkou s neuvěřitelnou zrzavou trvalou? Showbyznysové životopisy bývají málokdy tak „mainstreamové“ jako ten Andrey McArdle a tento večer sliboval průřez standardním repertoárem posledních pěti dekád. V roce 1977 byla během zkoušek muzikálu Annie v Connecticutu vytažena ze sboru, aby „stvořila“ titulní roli. A zbytek už je, jak se říká, historie. Minimálně tedy ta její.

Od té doby ztvárnila řadu dalších velkých rolí. Svůj kabaretní program zahájila s energií ve stylu Judy Garland svižnou písní „Zing Went The Strings Of My Heart“ (James F. Hanley), čímž připomněla jeden ze svých úspěchů – televizní film Garland z roku 1978. I roli moderátorky zvládá s přehledem, své řečnické dovednosti nepochybně vybrousila během let strávených v kabaretech, kasinech a na zaoceánských lodích. Následovala „Rainy Days And Mondays“ (Roger Nicholls a Paul Williams), která ještě lépe ukázala stále mladistvý rozkvět jejího hlasu s oním charakteristickým, mírně nosovým, leč zcela podmanivým přízvukem v horním a středním rejstříku.

A v tu chvíli přenos vypadl! Po troše přemlouvání se ho však podařilo přivést zpět k životu. Zpět k historkám: jak si málem zahrála v Gypsy s Angelou Lansbury, ale tatínek jí to nedovolil; jak premiéra Annie trvala čtyři a půl hodiny, protože ji přerušil hurikán, a tak dále. Vše podáno s profesionálním odstupem. Pak jsme se pohodlně prosmýkli méně známým koutem muzikálu They're Playing Our Song (Carole Bayer Sager/Marvin Hamlisch) a nárazem písně „Being Alive“ z muzikálu Company (Sondheim) – bylo to jako lákavé smočení palce v osvěžujícím proudu něčeho jiného, který byl však vzápětí stažen zpět.

Poté jsme přešli k nevyhnutelným Bídníkům (Schoenberg/Boublil) a dojetí s Fantinou v „I Dreamed A Dream“. Zde se začala projevovat jistá jednotvárnost jejího vokálního stylu: linie zůstává dosti podobná mluvenému slovu, bez výraznější hry světla a stínu, a fráze jsou spíše deklamovány než skutečně vyzpívány. Seth musel u některých držených tónů trochu přidat na tempu a doprovodem ji doslova poponánět, než McArdle došel dech. Od něj to bylo milé. Pokud se přes tyto kompromisy přenesete, pak na tom vlastně nesejde. Slyšíte přece velkou Andreu McArdle.

Pro fanoušky je v tom nepochybně něco uklidňujícího; ale také je v tom krapet z Normy Desmondové – jako by se k životu křísilo něco, co by se možná mělo nechat v klidu odpočívat v půvabném ústraní zapomenutého sídla v kopcích. Například směs z Rainbow: „Trolley Song“ Burtona Lanea a Yipa Harburga z Meet Me In St. Louis (v tomto kuse také hrála); tentýž textař s Haroldem Arlenem a jejich „Over The Rainbow“. Všechno to znělo jako předčasně vyspělá sirota s až trochu znepokojivým talentem svádět milionáře ve středním věku. Víte, je to jako ten verš v „Hooray for Hollywood“: „...pokud potěší unaveného obchodníka“. Inu, pokud má být showbyznys o tomhle, pak je to čím dál tenčí led.

Možná nesleduje aktuální zprávy, kde se neustále vytahuje jeden skandál za druhým a sype se popel na hlavu za dávná faux pas. Možná o tom všem ani neví? V jejím neustálém proudu historek najdete jen minimum odkazů na dnešní svět.

Stále se však dozvídáme příběhy o tom, jak vystupovala se zlomeninami, monokly a všemožným tělesným utrpením – taková zkrátka byla tehdejší doba. Ale její historka o tom, jak v Annie polévala postele sirotků amylnitritem, už je za hranou, není-liž pravda? Píseň „Maybe“ (Charles Strouse/Martin Chanin) z jejich největšího hitu dokáže stále zazpívat s onou průraznou úderností, kterou do role vždy vnášela, ale člověk se musí divit, jak jí mohly po těch letech zbýt nějaké zuby, když se musela prokousat takovým množstvím cukru.

A kýče. Spousty kýče. „New York, New York“ (Kander/Ebb) také pochází z roku 1977 – jejího annus mirabilis – a zpívala ji jako Líza ve stejnojmenné show, než plynule přešla do „N.Y.C.“, přímo tam, kde s Annie začínala. Stále se zmenšující kruhy? V tuto chvíli už přímo prahnete po něčem trochu aktuálnějším, nebo prostě jen – no – jiném.

Kdepak. Toho se nedočkáte. Je to jen další mainstream, vše ze stejné ztracené epochy. Mack and Mabel je skvělá show a „Wherever He Ain't“ (Jerry Herman) je úžasná píseň, která sedí jejímu dnešnímu hlasu lépe než cokoli jiného, co jsme slyšeli, ale v tomto formátu to prostě nefunguje tak dobře jako v samotném muzikálu. Následoval další Herman s písní „Before The Parade Passes By“, zazpívanou s oním roztomilým tlukotem hlasu malé Annie, který jí zůstal i po všech těch dlouhých letech na Broadwayi, turné a dokonce i ve West Endu. Až se nakonec, jako neustále se vracející Davy Jones v Pirátech z Karibiku, znovu vynořila největší halekačka z Annie, píseň „Tomorrow“, aby si definitivně nárokovala její duši.

Takže, co se stalo s malou osiřelou Annie? Teď už to víme.